»Blata říkají lukám v Čechách od Hluboké až k Vodňanům. Hrozitánské lučiny jsou to, devět vesnic je na nich a co rybníků! Od samého-jara až dokud nenapadne sníh jako brčál zelená se celá planina.

Když byla ještě robota a sedláci museli chodit na otročinu celých šest dní a sobě večer a z rána časně pole zdělávali, a když páni robot-níkům nepřáli ani kus suchého chleba, natoť pak taková luka, jako jsou za Hlubokou k Netolicům, řekli si na zámku, že dobrá by to byla píce na těch lukách hrozitánských, setby že nebude zapotřebí a sekání dost a dost. Těm »hřbetům« selským krtci by je prý darmo rozryli, protože kdy nemají zdělávat je a kdyby směli, že čas všechen prosedí v hospodách.

Zle to vypadalo tehdáž, ničeho neměl sedlák, jen dětí trochu a pán všeho do sytá, a ještě ubohého o poslední odíral, a nečinil-li tak pán, správce si to vynahradil. Ba že správce! Ti horší desetkrát pánů samých bývali, své kapsy plnili a vrchnosti říkali, že dvory nic nevynášejí a lidé chudí že vše pokradou.

Když v červnu dorostla tráva a byla s výší člověka a hustá jaká les, vstali sedláci časně z rána, natloukli kosy, nabystřili, a za klekání vyšli s čeledíny na luka. Ale ze dvorů chasu viděli po celých »blatech« kositi bujnou, zelenou otavu. Nešli sedláci kosil, ani s ramenou kosy ne-sňali, a když domů se vrátili, teprve pobědovali, že i tu trávu páni jim vzali. »Nepůjdem na robotu — na lopotu,« radili se, >ať zdechnou nám koně i dobytek.«

»Ale pak nás budou zapřahat a bude ještě hůř!< Druzí namítali a všichni dali za pravdu jim a zase šli na robotu. Ženy a děvečky pomezích žaly za večerů pro koně a krávy a když všecko vyžaly, ven na pastviště holé bez travičky skoro je vyháněly. Koně bodláky ohryzali a krávy šípek bodavý.

A páni ze zámku počítali již, o kolik kop vrchnost ošidí. Fůru za fůrou vozili z blat, židům překupníkům seno za levný peníz prodávali a ti zase draho do Budějovic císařským.

V kapse že mají už luka, mysleli na zámku a okrádali lid. Tak vždy to bývalo, že chudý podléhá boháči, a bude až do smrti. Dosud je to tak. Podruh vždycky musí sedláku ustoupit. Jedině čtvrtník Kubáta ze Záblatí vrtěl hlavou, proč okrádají páni sedlačinu a proč jeho pěti-strych chasa ze dvora požala. Opět otava dorůstala, zase byla s výší člověka a hustá jako les.

»Půjdeme na ně, až budou žít. Chase řeknem, aby domů šla. A ne-půjde-li, zazeném ji. Kdyby hlavu mne ta blata měla stát, pánům zůstat nesmějí. My neužijeme-li jich, dětem našim to připadne, a kdybychom mlčeli, kleli by děti nás, že pro nic za nic nechali jsme si je vzít. Povídám vám, že na blata půjdem kosit hned od půlnoci a čeleď panskou