ho tak, že mohl působit zvratně i na hudbu umělou, a to velmi blahodárně, jak jsme často viděli.

Naše skutečné památky lidového zpěvu zachovaly se až ze 14. století, vidíme pak na nich stopy všech uvedených vlivů i hudby instrumentální, jež si asi zachovala nejvíce originality. Tím vším si vysvětlíme eklekticismus lidového zpěvu našeho. To však spočívá též v povaze lidového zpěvu vůbec a vyskyfá se u všech národů. Lid vědomě a úmyslně netvoří nové melodie, k novým textům vezme známý nápěv, jejž si podle potřeby upraví. Jen z nouze vytvoří nápěv nový a i to obyčejně na základě toho nápěvu, jenž se mu právě v mysli namane. V tom však spočívá právě životnost lidového zpěvu, jeho neustálenost, tekutost. Lidový zpěv na tomto stupni byl vždy odleskem umělé hudby, i největší umělecké vynálezy, určené pro umělou hudbu prvního řádu, znenáhla tímto eklekticismem působily i na lidový zpěv.

Lid ve, svém zpěvu zpracovával, co někde slyšel, zvláště co často slyšel. Odtud jeho prameny. V kostele slýchal každodenně gregoriánský chorál, jenž tu vládl dlouho bez konkurence. Kostel byl střediskem tehdejšího života, lid slyšel ony zpěvy stále a stále, proto chorál nemohl nepůsobit i na lidový zpěv. Gregoriánský chorál mohl však na lid působit jen melodickou stránkou; chybělo mu však něco, bez čeho těžko dovedeme si představit lidový zpěv i v této době. Lid potřebuje k vnímání hudby jasný, pokud možno pravidelný rhythmus. Gregoriánský chorál velmi záhy byl notován a tim po generace udržován při životě; lid neměl not, musil své písně míti v paměti. Již tento psychologický mechanismus musil dodat rhythmice v lidovém zpěvu takovou váhu. Avšak i celá mechanika fysické práce (kování, sekání) i pohybu (chůze) naučila lid měřit vše v přesných intervallech časových, v taktu. Proto přijal-li lid ze zpěvu liturgického melodii, opatřil ji rhythmem pravidelným, zmensu-roval ji. S tím souvisela interpolace textová. Koloratura liturgického zpěvu již z technických příčin nemohla přejít v lidový zpěv. Proto melodie ty v lidové hudbě interpolovány syllabicky (na každou notu zvláštní slabika). Nejsou tedy lidové písně vzniklé z gregoriánského chorálu nic jiného, než dobře nám už známé tropy. Lze těžko říci, působil-li více lidový zpěv na vznik tropů nebo naopak. Vliv ten byl asi vzájemný. Sesílení lidového živlu zavádělo do liturgického zpěvu syllabičnost a mensuru, liturgický zpěv pak v této úpravě působil na lidový zpěv tím silněji.

Dokladem takového přechodu gregoriánské melodie v světský zpěv lidový v přesném taktu a rhythmu jest píseň Rubínová v »Mastičkáři<. Zde chorální motiv invokační (Kyrie, Sanctus, Agnus, Ite) přesel do hry velikonoční (»Maria« — »Raboni«), odtud pak upraven v světský, až triviální nápěv rozpustilé písně. Rhythmus i architektonika (opakování téhož motivu) ukazují zjevně lidový ráz písně i lidový vkus upravovatele. Podobný vliv uvidíme dále zvláště při lidových písních duchovních, o něž nam tu však zatím nejde. Jinde asi neustálým vývojem lidové písně byla nám vzata možnost, dohádat se původní melodie a tím i jejího pramene.