Druhý důležitý pramen zpěvu lidového jest hudba umělá. Zde poměr a vliv obou oborů zpěvu jest vzájemný. Viděli jsme, jak lidový zpěv mocně působil na zpěv umělý, avšak naopak i hudba umělá působila na zpěv lidu. Nejstarší doklad tohoto vlivu máme ze 13. století, kdy užívání sexty, dlouho plativší za dissonanci, přešlo z umělých skladeb odborných hudebníků i do tanečního a pouličního zpěvu lidového. Tím zároveň máme potvrzeno, že lid zpíval i vícehlasně, nejspíše dvojhlasně (»lámaným« zpěvem) v sextách, což odpovídá dosud oblíbenému zpěvu lidu v tercích. Poznali jsme však při hudbě umělé i píseň >Andě-líku rozkochaný*, jež sice jest původu umělého, avšak karakteru tak lidového, že na ní lze stopovati již tvary předhusitského zpěvu lidového. Proto také motiv ten objevuje se potom skutečně tak často v písních lidových, světských i duchovních, ač vzat jest z hudby umělé.

Že »Andělíku« lid zpíval, ač píseň tu nevytvořil, ukazuje její zápis. Písař 14. věku zapsal si ji společně s dvěma jinými nápěvy, určitě lidovými, jež nám prozrazují třetí pramen zpěvu lidového, totiž hudby instrumentální. Rukopis universitní knihovny Pražské XVII F 9, obsahující spisy Štítného a psaný r. 1396, má na přední desce přilepený list s notami. List ten byl nejpravděpodobněji přilepen na desku hned při vazbě neb brzo po ní a vazba také není o mnoho mladší rukopisu, takže můžeme noty ty s velkou pravděpodobností položiti do 14. století. Noty obsahují napřed dva nápěvy bez textu, za tím »Andělíku« s textem

Chceme-li obé melodie transskribovati, nebude nám první z nich činiti obtíží: