Bárta, krčmář: Nechajíc toho tlachání, připímť, kmotře Vávro, nyní.

Vávra odpovídá: Bůhť požehnej, kmotře Bárto, abyť byl k zdraví trunk tento. Chci se sic s tebou napíti, as hodinku poseděti, a potom k své práci zase navrátit se v brzkém čase. Jenom abych já nezmeškal, kdyby skoták domů přihnal. Ač mi sic, kmotře, domlouváš, s strany dobytka za zlé máš, že jej mám sám spravovati — darmo jest, musí tak býti. Neb, poněvadž děvky nemám, ženu na trhu v městě mám, musím vše sám spravovati a krávy opatrovati. Nu, pij radši, kmotře milý, jsem zde, tuším, hrubou chvíli: musím nyní domů jíti dobytku dát jísti, píti; já se k tobě potom zase chci navrátit v brzkém čase.

Tuto mezi tím, je-li muzika, může zahráti. Vávra nyní jde domů apřijda do chlíva uhlídá, any se krávy i telata zvěšely.^ Tu běží zase zpátky ke krčmáři, jemu svou příhodu oznamuje. Vávra mluví: Ach; přeběda mně, můj kmotře, och, převelmi zle, můj bratře! Nešťastně jsi mne k sobě zval, kýž jsem tě radši nepoznal! Co se nyní u mně stalo, ach, ouvech, zle vykonalo: neb jsou se krávy zvěšely, snad tím, že stravy neměly! Tam visejí i telata, ach, přenešťastná chvíle ta! Když jsem se měl k tobě bráti, zapomněl jsem jísti dáti i píti dobytku tomu. Ach, již, smutný, nesmím domů, kterakž mám ženy dočkati? neb mne bude bíti, láti, dejž mi medle radu k tomu, ať mohu pomoci tomu, aspoň zas telata míti, medle, co bych měl činiti ?

Bárta, krčmář, odpovídá: Co se, kmotře Vávro, staráš, tak velmi hrubě naříkáš? Hádej, jakoby nevěděl, co by zase činiti měl? Vím, že máš doma slepice, nepochybuji i vejce, a vídáváš, jak slepice do kukaně sází vejce a votfa mladá kuřátka vysedí pěkná holátka. Ty pak na toto pozor dej a rychle takto udělej: vezmi docela za celo, kolik se telat zvě-šelo, tolik hlediž sýrů vzíti, s nimi do koše vsednouti, notně pod sebe vundati, na nich bedlivě seděti; neb poněvadž slepice, když již dají pod ní vejce, z těch vajec mladé vysedí i takyť se u mně vidí, že ty ovšem mnohem spíše, v koši na sejřích seděvše, mladá telata vysedíš; ha, co k tomu Vávro pravíš ?

Vávra zase mluví: Ach, můj kmotříčku rozmilý, děkuji li v tuto chvíli nastokrát a ještě více, mnohoť dobrého přejíce, žes mi dal takovou radu v nynější zlou příhodu. Chci se ti za to vším dobrým odsloužiti, toť hle pravím, nadto výš a ještě více, beze všech šprýmů mluvíce, tři homolky chci ti dáti, vím, že chceš na tom přestati. Nyní odejdu tím spíše a pohledám doma koše, nastela si slámy čisté, sednu si bezpečné, jistě, pod sebe si čtyry sejry dám, podle tvé rady udělám; vím, že se jinač nestane a tvá řeč pravá zůstane, že já vysedím telátka, podobna k prvním selátka.

•Tuto ven vychází, hledá koše; mezitím -muzika může hráti a on přichází s kosem a takto praví. Vávra: Hoj, hoj, nesu si notný koš, přisou, stojí za bílej groš! Počnu do něho sedati, dobrého štěstí bekati, ahaž, což již notně sedím, zdáť mis', že sobě nepovolím!