Lesní panny.

Naše Brda honosí se nejen mnohými vzácnostmi přírody, jako na příklad silurským útvarem, jenž v lůně svém bohaté poklady zkamenělin chová, i též rozkošnými sceneriemi, které se s jejich vrcholů v netušené míře oku skytají — ale také mnohými lidovými pověstmi, z nichž některé až i do dávných dob sáhají. O jedné z těchto mohu se zde jen zmíniti, poněvadž ji náš slavný Erben v překrásnou báseň již uvedl, jinou pak pokusím se aspoň přibližně tak podati, jak ji obraznost lidu, zvláště našich babiček, o zimních přástkách ještě stále obnovuje a při tom její děj vždy tak živě líčiti dovede, že svým dojmem se pak i ve snách u mnohého posluchače opětuje.

Na západní straně mého rodiště, Lhoty u Zbirova, vypíná se příkrá skála do výšky 680 m. (n. m.), jejíž srázem tu táhlý hřbet Radce končí a na jejímž temeni byl před 500 lety obydlený hrad, jehož pánové se tu často střídali, rozličným rodům náležejíce. Po hradu zbyl tu jen jeho val s příkopem a pak střepy pod drnem, místo samo pak má pouhé jméno »Hrad«. V úpatí této skály, jež roubeno jest lesem široko, nalézá se sluj, nyní už velmi zasypaná, do níž jsem za svého ranného mládí často vlézal, zdali bych tu šťastnou náhodou našel snad přece ten poklad, o němž jsem tolik a tak zajímavě vypravovati slýchal, že tu jistě uschován jest. Konečně jsem jej po létech nalezl — ano, a to v básnické formě jako pravý »Poklad«, jímž Erben svou >Kytici« vskutku obohatil . . .

Několik kroků od otvoru oné sluje, stranou k jihu, prostíral se ještě za mého mládí veliký lesní palouk, kde směl obecní pastýř pásti. A tam — bude tomu nyní asi 90 let — stala se Veverkovi, když byl ještě pouhým pasákem, událost, na niž do své smrti nezapomněl a o níž se vždy s největší živostí rozpovídával jakožto o příhodě z pradávných dob a kteráž se ku podivu nyní též jemu opakovala.

Jako všude ve hlubokých lesích bydlely ovšem i zde od pradávna lesní panny. U všech lesníků nacházela se každá lesní panna povždy v největší uctivosti, poněvadž jim zvláště zvěř proti pytlákům a vůbec lesy proti všelikterým škůdcům ochotně chránila. Z té příčiny tedy vy-pravovávali zejména staří hajní velmi rádi mnohou událost, v níž lesní panny se jevily jakožto přísné trestatelky každé nepravosti, jaká se kde v lese stala. A co se jednou nepřihodilo našemu mladému Veverkovi! Bylo to krásného jarního dne, kdy si už mohl krávy na palouk pod Hrad k pastvě vyhnati. Tráva byla už bujně vyrostlá a kravičkám jak náleží chutnalo. Bylo sice už jedenáct hodin dopoledne, ale Veverka si myslil: když jim to tak chutná, počkám tu tedy ještě půl hodinky; vždyť nemám daleko domů! Aby si pohověl, usedl tedy pod strom, zamhouřil oči, - a — za chvíli co se mu tu najednou objevilo! Z pozadí lesa vystoupily náhle tři bíle oblečené ženské, nesouce na rukou prádlo, jež pak opatrně po mlází prostíraly, aby na slunci uschlo, načež stranou zmi-