zely. Bystrým zrakem díval se Veverka po nich, a když už mohl tušiti, že jsou dosti daleko, vyskočil, sebral prádlo, rozhlédl se po dobytku — aj, co to?! Ani jediné kravky tu nebylo! Zajde tedy do lesa sem a tam, leč nikde nenajde po dobytku ani stopy! I přijde mu tedy myšlénka, že zatím, co bedlivě pozoroval ty bílé ženské a čekal, až dále zajdou, než bude moci prádlo sebrati, dobytek sám už odtáhl a snad je už i ve vsi. Dobrá! Běží tedy honem s prádlem do.nů, aby se mamičce zavděčil. Vždyť je přece tak hodná — myslí si — stará se o nás všechny tak mile oď časného rána až do pouhé noci, a když si onehdy stýskala, že jí už všecko prádlo dochází a že neví, jak nového dostati, proč bych jí tedy neučinil tu radost, když jí přinesu tolik prádla najednou! Beztoho to byly jistě jenom cikánky, co to prádlo někde ukradly a nyní je tam skrytě rozvjášely, *) aby jich nikdo nespozoroval — jistě, jistě — a proto: pryč s ním! — — Když přiběhl domů, čekala ho matka už netrpělivě na záspi. Jak ji spatřil, s radostnou tváří zdvihl ruce plné prádla, volaje: Hleďte, mamičko, co vám tu nesu! Hleďte! — »Go to?« táže se matka udiveně, »odkud to máš? Kdo ti to dal? A kde pak máš krávy, že tu ještě nejsou? Vždyť je už nejvyšší čas dojiti!* Krávy? praví Vašík, co pak tu ještě nejsou? Já — nu — myslil jsem, že už samy odtáhly, když jsem tuhle to prádlo sbíral a jich potom nikde neviděl! A odkud že to prádlo mám? Inu, rozvěsily je tam pod Hradem za paloukem tři bílé ženské, aby uschlo, a když' odešly, myslil jsem si, že si to smím vzíti, abych vám udělal hodně velikou radost. — »I pro Pána BohaU zvolala matka, »vždyf to byly lesní panny, které tam sobě sušily prádlo, a proto, když jsi jim to vzal, vzaly potom zas ony tobě všechen dobytek! Honem, honem, utíkej zpátky a pověs to tam všecko, jak to bylo — aby ti zas dobytek vrátily — honem!« — Běží tedy Vašík, co mu dech a nohy stačí, rozvěsí řádně všecko, a když byl hotov, tu — probudiv se ... vyvalí udiveně oči, vida před sebou odpočívající stádečko! Ani netuše, že spal, zdvihne se a pohání dobytek k odchodu, věda, že už je také nejvyšší čas, poněvadž právě zvonili poledne! A když dospěv do vsi a rozehnav po chalupách stádečko, nyní konečně k domácím vratům přišel, spatřil svou matku opět na záspi, volající k němu znova, proč tak pozdě přichází, když je už nejvyšší čas dojiti! — Ale mamičko, odpovídá Vašík, vždyť jsem tu nemohl býti dříve s dobytkem, když jste mne před hodnou chvílí vrátila do lesa, abych tam to prádlo, co jsem pro vás přinesl, lesním pannám — jak jste řekla — odvedl, by mně opět ony za to dobytek navrátily. — »Ty že's tu byl před hodnou chvílí s nějakým prádlem a já že jsem ti něco o lesních pannách povídala? Vášo! Tys' tam spal, spal — a to všecko se ti jen zdálo! Chlapče, pamatuj se přece — nu, ale — jen když jsi tu již!«

A takové vidění opakovalo se ještě starému Veverkovi ve snách často, i bavíval pak jeho živým líčením o zimních táckách každou společnost tak úchvatně, že se mnohým z posluchaček i posluchačů již té noci ve snách všecko tak zjevilo, jak to Veverka právě byl líčil.