Dyž sa prospal, místo co by mjéí íť do sebe, vyháňál Hanču a békál na nu jak na psa. A zas odešel piť. Už to byJo mezi němá zaškřečané.912) Jak to bývá: Je muž ze ženu dobře, dyž je jím dobře, a jak dolehne na ně bída, tož sa žeru, taják pes s kočku. Tož aj tady tak: vyčítali si, dávali si vinu, a už byfo neskoro.

Antoš pít ale týden, až dysi před ním musela Hanča utécť ge Křú-patom aj z dětma, ják sťvářál.913) A tož chodily všelijaké »dobrodějky« a převláčaly klebety, jak pes střeva. Chlapi mladší byli při Antošovi, starší zasej mu pravili, že vyváďá hlúpiny. Jedni jich huškali, druzí jich rovnali. Konec konců Antoš z Hanču zasej sa zlízali. A tož jich darmo mrzefo, co na sa napravili.

Ale netrvalo to dlúho a Janek odvez Hanči peřiny dóm. Tož to bylo smutné převázaní peřin beze zpěvu a s pláčem. Hanča bývala z děťma v maléj izbě u Křúpaíů. Měli chlapca a cérku; to nedotužné,914) eo bylo mezi němá, jím umřelo. A šak lepší, že si ho Pámbíček vzal, šak to býl takový žebráček.919) Šak Pámbu dobře ví, co má dělať.

Antoš Trčátků ostát bývať u Osúchů, aj dyž mu žena odešla. Hanča mu nechala jednu ložnicu1Jlr) aj s peřinama, aby mjél na čem spať a stůl a stoličku.

A tož eo včil? Na poli dělať nebyto hrubě co, ani sa mu to ne-lúbilo, chodiť po nájemkách. Dysi mu doraďovali v hospodě keřísí fabry-kanti,918) aby šél do fabryky. Ze chodí ten a ten, a že je to istý groš, a tak všelijak. Ale Antoš sa jaksik oščádál"19) — přeca enom měscký synek a do fabryky chodiť ... Je pravda, chodito jich tam už dosť . . . Neřekl tak ani tak, enom si celý večer pozpěovál: >Já půjdu g Dunajů, de lidé neznajú, já tady nebudu, já půjdu preč.« A tak si aj myslel, že by mjél odéíf opravdu, de ho neznajú. Už bylo půnoci, dyž sa rozchodili. Antoš iďaci po cestě přemýšlál, co by bylo nájlepší, a pořád' sa mu zdálo, že nájlepší odéíť, de ho nohy ponesu a oči povedu. Enom si to cosi nemoh zrovnať v hlavě. Nohy ho nesly darebně a oči také ho vedly ne-hrubě. Leh si do přikopá, už nech to dopadne, jak to dopadne. Začujaci voze hargotiť a formany vijókať, obudíl sa. Začínalo sa rozsvětlivať. Před sebú mjél Úscký most, za sebú Žebráčku. Zima ho drobila. Výtah z kapce peníze; mjél ešče ale tři rýnské. Zahřít sa v hospodě goralku. Vyšel a ohled sa na tú stranu, odkel přišel. Obrátil sa a šél k Polance. Dyž sa obrátil podruhéj a neviděl už věže, tak mu jaksi odlehlo. Uřezal si hůlku a vykračoval si do Uher.

Naraz po Antošovi nebylo slechu dechu. Kopal v Uhrách sanytrovú zem a potom přidával zedníkom. Doma by sa býl hanbil za takovú prácu.