Obsah tedy značně odchylný, téměř v každém verši. Než i tyto odchylky u srovnání s hist. zápisem a při znalosti místních poměrů lze vysvětliti a dle toho i na pravý- domov písně přímo ukázati, čili krátce řečeno přiznati, že nezbarvená píseň Fajtlova je písní původní, kdežto píseň z Veselská variantem tomuto kraji přizpůsobeným, a snad i časem pozdějším :

Starý Fajti, jemuž zápis v domovské obci znám nebyl, dovede velice souhlasně obsah písně své tradicí, již zná z vypravování své matky, do Hosína r. 1814 provdané a účastnice oné episody, opodstatniti a do podrobností odůvodniti. Vykládá, že jím zpívaná píseň byla složena na Hluboké knížecími »pacholky«, jimž tehdy říkalo se »vršští«, dle stejnojmenného dvora, stávajícího na vršku pod zámkem. Podobně jak »vršská« čeleď (nyní »konsymáci«) byla čeleď >voláčná< (voláci =r čeleď od volů), která bydlila ve »voláčnej« blíže nynějšího »ancouzu« (Amtshaus). Do voláčné »sváděl« se »žírrcej« dobytek (jatečný) a krmil se zde »vypálily« z pivovaru. >Vršskej Dvořák« byl známou osobou z vršského personálu. Pro svou vtělenou opatrnost a obratnost řídil a opatřoval prý jízda a přepřáhání koní. Pokud se týče verše 5. písně Fajtlovy, byl prý později přidán. Dle tradice však zdá se spočívati na správném podkladě, neboť bylo mi vypravováno, že veškerá pohotovost koní v knížecích stájích jízdu provázela, a aby bylo lze stále tryskem jeti, přepřáhalo se na každé stanici (tehdy stanice silniční, při nichž pošty a povozy stávaly). V blízkém Ševětíně čekala prý vršská čeleď (vršští) se zástupy venkovského lidu, cara provoláváním »Sláva« a >Vivat« vítajícího. S vrchu »kočíroval vršskej Dvořák«.

Pokud se týče episody na poli Fajtlově, vysvětluje stařeček, že toto jest dosud v držení jejich rodiny, ale není jejich majetkem. S jakýmsi bolem svěřil se mi, že »škoda, že nebyl táta tenkrát chytřejší a to pole si nevyprosil. Ruskej císař by se jistě byl u knížete zaň přimluvil. Co by mu to bylo udělalo, takovýmu pánovi. Ale nemohl se s ním prý domluviti, vždyť si ukazovali. Tak také, když císař pooral, od jednoho konce k druhému (celý šňorek), měl ruce celé červené a děl ,ne gúť, totiž, že se mu v té kamenité půdě špatně oralo. A kněžny sbíraly brambory za pluhem, vesele se smějíce a dovádějíce. Po té všichni podali ,tátovji' ruku a odešli na zámek, kde druhého dne obdržel táta plnou