str. 214
U Hosína za Hlubokou oře sedlák stařičký mezi Vltavou a cestou, která vede z vesničky. Od svítáni kmet robotí, pachti se tam den celý; panstvo, za níž klopotí se, v zámku má kvas veselý. Jako za dob pánův z Růže nádherná tam hostina, pohostinstvím slaví čáře Švarcenberk, náš hrdina. Jako druhdy na Krumlově vína potí zlatý páv, pohár pěni, kníže volá: „Alexandr cář buď zdráv !" A navzájem cář povstává a povznáší svůj pohár; „Vítězi u Lipska sláva! — a vojínům statným zdar!" „Sláva! Sláva!" hřmí to sálem, hudba hlučí, řinčí zbraň: „Bože, zachovej nám krále!" a pak: „Bože, carja chraň!" Když dozněly slavné hymny tkliví, zbožni hlasové, na procházku cář a kníže kráčeli — dva rekové V červánkové záři plály hor šumavských vrcholy a soumraku šedé plachty pokrývaly okolí. Vítr podzimní uháněl s hor lesnatých do dolin a ramenem chladným stíral žluté listí se křovin; zvukem hudby přilákaný povznášel se nad dvorem a na zlatých hradu báních laškoval si s praporem. Hrad na strmé stoji skále jako v lesklé zbroji rek, jako stráž, již novým věkům pozůstavil dávný věk. Gář kolkolem pohlížeje, nadšen krásou krajiny, velebí a obdivuje krásu Čechův otčiny. „Nejen slavná, i překrásná jest otcovská Čechův zem; plesám, kníže, já že vládnu nad bratrským národem." — „Králův král," dí na to kníže, „nám vykázal tento kraj.
z něhož našich otcův pile
vytvořila synům ráj.
Naše hrady bohatýrstvem.
města slynou průmyslem.
naše vísky slavnou orbou,
hory zlata pokladem.
U nás, Vaše Veličenstvo,
nedotkne se pluhu rez;
tam, kde nyní sedlák oře,
byl nedávno pustý les."
Cář a kníže krokem volným
měří přímo k silnici,
za kterou kmet bělovlasý
doorával ornici.
Když pak došli k sedláčkovi:
„Pomáhej Bůh!" kníže dí. —
„Dejž to Pán Bůh, Vaše Jasnost!"
kmet uctivě odpoví.
Uklonil se a otáčí
na poslední brázdu pluh:
„Zle se oře na úhoře,
ale pomáhejž nám Bůh!"
A když stařec mdlý si stíral
pot, jenž se mu s čela lil,
cář, všech Rusí samovládce.
k sedláčkovi promluvil:
„Priňdet starost bude slabost,
a ty's stížen neduhem;
já doorávám ! — Rád bych věděl,
znám-li vládnout i pluhem."
A hned uchopiv se pluhu
do orání cář se dal,
sedlák vedl bujné koně
a cář pole dooral.
Doorav dí: „Starošenko,
počkej! Já zaplatím hned
za to. žes mi byl po vůli . . ."
„Záplat Pán Bůh!" vece kmet.
„Já bych sám měl vám mzdu dáti,
než že jste tak vzácný host,
přimluvte se za mne k pánům,
abych roboty byl prost."
„Přimluvím se," dí cář ruský;
„než co jisté, lepší jest,
tu můj váček, starošenko.
Máš v něm louisdorů šest."
Kníže pán zas na to vece:
„Za pluh sto dukátův máš.
Zavez zítra pluh do zámku —
robot více neděláš!"
Slunko Boží rozlévajíc
poslední nad krajem zář,
usmálo se, jak nad knížat,
tak i na kmetovu tvář.
|
|
|
