svatyních Isidy. V Etrurii byly nalezeny rovněž votivní dary pro uzdravení nebo za uzdravení, sošky bronzové s naznačenými ranami, chorobami.

Lid pokřtěný v Evropě neodolal starým tradicím a podle zvyku pohanského přinášel na místa, posvátná bohům pohanským, dřevěné podoby churavých údů s prosbou za zhojení. Církev zapovídala dlouho a přísně tento obyčej, vyhlašujíc jej za ohavný zbytek pohanství. Církev zapovídala ostře tento obyčej. Opakoval se tu známý zjev, lid s podobnými prosbami, s podobnými dary votivními chodil na místa zasvěcená světcům křesťanským, do kostelů, se stejnou důvěrou, že prosba, provázená symbolickým darem, bude vyslyšena. Další postup děl se tím asi způsobem, že lid, nemoha obětovati napodobeniny údů v chrámech, nosil je na rozcestí, na křižovatka, na místa, pohanům druhdy posvátná. Konečně smířila se církev, jako s jinými, také s tímto přežitkem. Počínajíc X. věkem, čteme často v legendách středověkých i v jiných pramenech časté zmínky o obětech z vosku, ze zlata, ze stříbra. U slavných chrámů a poutních míst stávalo se to pravidlem. Celá těla lidská ze zlata byla obětována. Vypravuje na př. letopisec polský Gallus, že poslala bezdětná Judita, dcera krále českého Vratislava, manželka Vladislava polského, r. 1085 do Francie sv. Jiljí zlatou podobu robátka chlapce a narodil se jí na přímluvu světcovu (jak také náš kronikář Kosmas obšírně vykládá) synáček.

Ve XIV. století proslulo poutnička místo Wilznak. Hus vypravuje, jak Pelřík z Cách, pražský občan, měl ruku ochromenou. Obětoval v uvedeném místě poutníčkem ruku stříbrnou. Chtěje poznati, co budou tarnější říkati o daru, meškal tam tři dni. Tu kněz s kazatelny hlásal, že se uzdravila ochromená ruka pražskému měšťanu a za to že obětoval ruku stříbrnou. Petřík přerušil kazatele, zvedaje ruku chorobnou na důkaz, že ještě není uzdraven.

Pokladnice poutnickýeh míst jinde i také u nás honosí se podnes obětními dary ze zlata a stříbra. U nás sice ve století XVI. a XVII. ozývají se výstražné hlasy mravokárcu proti voskovým i jiným podobným darům, »titěrkům dětinským«, ale nabývá převaha hlasů příznivých, zejména v letopisech jednotlivých míst poutnickýeh. V .knize Indiculus superstitionum uvedl jsem příklady toho z českých míst poutnickýeh. Vzpomínám na př. ctihodného Bohuslava Balbína, jenž ve své knize o Svaté Hoře u Příbramě (Přepodivná matka svatohorská Maria, v Litomyšli, 1666, str. 237, 232, 390, 395, 397, 399, 400, 402 atd.) jednak z vlastní zkušenosti, jednak z dějin Svatohorských líčí zázračné účiny Panny Marie Svatohorské, když se jí napřed nebo po vyslyšení prosby obětovaly napodobeniny churavých údů.*)