pět sedláků slatinských, k zadusí horažďovickércra poddaných, za dva sedláky ve Svatu a jiné tři v Hliněném Újezdci u Horažďovic, jež dosud Kunáši robotovali. Výměna tato stala se však bez vědomí a proti vůli sedláků slalinských, kteří byli spokojeni s dosavadní svou vrchností a nechtěli tudíž nového pána za svou vrchnost uznati. Byli to Jan Křítek, nejbohatší sedlák ve Slatině, dále Pavel Krůta, Kašpar Vaněček, Jiří Vyšohrad a Jan Dvořák jinak Kovářík. Kunáš jejich syny po polích honil a chycené k rychtáři dal přivésti, aby slíbili mu poddanost. Otcové jejich nevědouce si rady, »šli do Horažďovic na zámek a pánů ouřadníků prosili, aby je do poddanství p. Kunášovi nedávali. Ale páni je slyšet ne chtěli, ze zámků je vystrčili s napomenutím, aby šli domů, že tam mají svého pána.« O způsobu, jakým přivítal p. Kunáš nové své poddané, zachovala se zajímavá zpráva, která až dosavad v mnohých opisech u tamních občanů se nalézá a která podává jasný doklad, jak tenkráte krutě, vrchnost s poddanými nakládala. V jmenované listině, kterou sami sedláoi pro své potomky na památku sepsali, praví se:

»Jakmile jsme se domů vrátili, poslal pro nás p. Kunáš a žádal na nás, abychom mu poddanost slibovali. My jsme na žádný způsob nechtěli. Jan Křítek povídal: »Než-li bych já Vašnostin poddaný byl, radši — Bože, rač nás chránit, čertu poddanej budu.« Na tu odpověď rozhněval se p. Kunáš, dal si zašíti kulku do karabáče a poručil Křítkovi, aby se svlékl až do košile. Načež mu dal 10 ran. »Budeš můj poddaný nebo ne?< ptá se Kunáš. Ale Křítek řekl: »Nebudu.« Dal mu jich zas 5. »Budeš můj poddaný?« Na to odpovídá: >Nebudu.« Dal mu dalších 5 ran. Zase se ptá: »Budeš můj poddaný?« A když stejně odpověděl, že nebude, dostal nových deset ran. Celkem dostal 30 ran. Ubohý Jan nevěděl, co bolestí dělat, řekl konečně »Budu.« Jiří Vyšohrad, že nechtěl slíbiti poddanost, dostal 20 ran. Jan Dvořák, že také nechtěl slíbit poddanost, toho z vlastního gruntu shodil a na chalupu dal. Kašpar Vaněček, poněvadž věděl, že se takový tyranstvo dělá, slíbil, jakož i Pavel Krůta. Jak pan Kunáš s majetkem Jana Křítka naložil, o tom praví dále pisatel naší zprávy: »Tak v r. 1729 hned ho z jeho vlastního gruntu shodil a na grunt Dvořákovský dal a ten jeho skasíroval. Sednici, komoru, kuchyni, kteráž klenuta byla, rozházeti poručil. Z marštalí židovny nadělal. Také byla sejpka zděná, dvě půdy, na ní dva štíty a pod ní haltýř na ryby, kolna a na ní sýpka, stodola na půl druhé živnosti stavěná. Také měl ten Jan Křítek půl gruntu koupeného od Vyšohrada za 50 kop míš., také měl jednu chalupu, tu mu vzal a židovi za 100 zl, prodal. Pole, která se Kunášovi líbila, sobě pobral, ostatní mezi své sedláky rozundal. Rybníček mu také vzal. Ubohý dědic jeho Vavřinec, ten od maličkosti je bídně živ. Tři sestry jeho, Anna, Ludmila a Kateřina, ty slouží. Bože, račiž sám tu křivdu napravit.« Zmíněná listina končí pak těmito slovy: »To stvrzujeme našima dušima, že tak a nejinače jest,« načež shora jmenovaní sedláci na dotvrzení pravdy připojili na listinu tuto své podpisy.