Ohlédněme se k sousedům německým, odkudž nyní pravidelně všecky myšlénky směrodatné a moderní se přijímají, jak tedy Němci zase uvažují o významu národních slavností, jakožto výborného prostředku k dalšímu aspoň udržení mizejících krojů, tradic. V říjnu loňského roku vydal Hans Müller-Brauel knihu : »Das niedersächsische Volkstrachtenfest in Scheessel«,*) v níž dočteme se mnohých zajímavostí. Správně ukazuje se tu faktum, že umělci, spisovatelé němečtí, dříve vždy po velkých městech toužící, vracejí se nyní zase k hroudě domácí, na níž se zrodili, a od níž v povýšenosti své se odvraceli. Před 20 lety vše spělo k Berlínu, ku velkoměstu, k moderně — nyní zase zcela opačné heslo vydáno po příkladu Worpswédských, kteří i u nás rozruch vzbudili: »Pryč od Berlína.« Ovšem nejsme v tom u nás pozadu; i naši umělci někteří se rozjeli do útulných dědinek českých, moravských i slovenských, kde pozorováním a prožíváním života, prostinkého sice života selského, došli hojných, krásných úspěchů. Mnozí z nich (Úprka, Špilar) zvolili si trvale byt v zapadlé vísce. Není také tajností, že mistr A. Mucha po všech vavřínech Babylonu na Sekvaně zatoužil po klidném studiu rázovitosti lidové v krajích československých někde »na vsi«. Jen čelnějších následníků bylo by u nás třeba a snad dala by se mnohá dobrá věc s porozuměním na českém venkově zachrániti.

Proč odkládá se selský lidový kroj ? Polní hospodářství zdá se krutým břemenem některým venkovanům Mnohý venkovan závistivě hledí do města, pozoruje vyčítavě pobyt, na př. Pražáků »luffáků« na letním bytě. Na pohled zdá se, že každému měšťáku dopřáno žíti vesele, choditi si v pěkných šatech, dobře jísti a píti, jak se venkovan nemá ani o posvícení. Hostinec s restaurací a výčepem v městech se střídají, v nichž ozývají se smích, zábava, humor; v ulicích skvěle osvětlených pozoruje to vše mnohý venkovan, touží po pobytu v městě, zanevře na ves. Venkovan nemoha často statek, chalupu si udržeti, prodává to, odchází do města, a když potom se přepočítá se svými plány, a z lesku velkoměstského života zbudou cetky, veselého života se nasytí za drahé peníze — zaklepá bída, hlad, hledá živobytí, podělkuje, obléká skutečně modrou halenu. Netupíme nikoho, nehanobíme čest práce dělnické ; máme jen určité případy na mysli (posloužíme jmény), kde bývalý, zámožný sedlák podává cihly na slavbě dnes v Praze. Tu jest správné rčení, že »krojová samorostlost ustupuje modré dělnické haleně.« Jinak, pokud nám známo, nelze o ustupování krojů halené dělnické na venkově mluviti. Vždyť není a nemůže býti náš venkov, jako vůbec náš národ celý složen pouze z vrstvy dělnické ; jsou tu přece také společenské vrstvy ostatní. Autor článku výše uvedeného z neznalosti poměrů nebo ze slohové ne-obratnosti zaměňuje tu město s venkovem.

Zodpovězme si otázku, co vše znamenal kroj lidový, a tažme se, čemu ve skutečnosti ustupuje lidový kroj, oprávněný to stesk všech »sentimentálních lyriků národopisných«. Byl to jen úbor, prostě lid haliti,