narům a kožešníkům dávali si šíti. Podobně bychom stopovati mohli i u beranic a bot, jež Valaši i Slováci opětně jen domácími řemeslníky dávali zhotovovati, neb hotové na jarmarcích, kdež tíž svoje výrobky krajanům svým prodávali, kupovali. -

Tylo poměry hospodářské, národní soustavy, která se vyvinula na přirozených základech, byly po staletí domovem na venkově a měly hluboký význam národohospodářský a neméně Vzácný, uměleckovýchovný. Lid si tu vše sám ze svého opatřoval a sám podle svého vkusu a požadavků uměleckého cítění svého formy si vyhledával, snaže se při tom sobě vyhovovati a při tom starých tradic domácích se přidržovati.

Vraťme se nyní k otázce dříve již zmíněné, čemu ustupuje »stará krása, přes všechny stesky a protesty«, a tažme se, jaké jakosti jest náhrada »staré krásy«, krása to nová >s novými tužbami«. Snad autor citovaných řádků si nepromyslil náležitě dosahu své fráse jen na piano do větru hozené. Na venkově lid až na výjimku všedního, konopného plátna kupuje si vše na jarmarcích, ale většinou od kramářů, od židovských obchodníků, prodávajících obyčejně výrobky cizí a za ceny nepoměrně drahé. Většina oděvu jest buď odložené šatstvo velkých měst anebo dle vzoru »panského« z bídných látek zhotovena co nejnevkusněji za nejbídnější ceny, která nejen hospodářsky lid ochuzuje, nýbrž i celý kraj veškerého půvabu zbavuje a o cit krásna zevního tvaru připravuje. Selka, jejíž rodina čítá 2—3 dospělé dívky, vydá ročně nyní o několik set korun více za barevné strakaté hadrotiny, kupujíc obleky svých dcerek dle požadavků neúprosné módy, kdežto dříve ani polovice peněz neutratila. Šatila dcerky po domácku, neméně sličně. Peníze za moderní šatstvo vydávané většinou jdou za hranice neb aspoň do cizích rukou, často bohužel nám nepřátelských.

Venkov a s n'm venkované stávají se ponenáhlu — abychom to řekli bez obalu — odšlapkem měst, který nemá svého samostatného charakteru, ani svých vlastních požadavků, pozbývá svého vlastního života, pokulhávaje stále a stále za svým městským vzorem, po němž za drahé výkupné se opičí. Kdo může tedy na hospodářský »pokrok« ukázati neb z poměrů diktovaných módou jej vyvozovati? Spíše smíme mluviti o úpadku zlém než o pokroku. A jaké vymoženosti přinesla nám »nová krása« s »novými tužbami?« Nic jiného, než stálé, ubohé, titěrné i nejapné, až nerozumné, draze placené opičení se našich venkovanů po městě. Ze svého bohatého fondu duševního nepřidává si lid nic, a tu snadno poznati, že staré cítění esthetické, generacemi mnohými vyškolené, tím nadobro se vyvracelo, až znenáhla vymizelo úplně. — A náhrada? Ta jest směšně ubohá ! To, co si přinesou panímámy a slečinky selské z města módního, klobouky, závoje, slunečníky, vějíře, šperky, roucho, »roby«, vše jest hodně křiklavé, nápadné, ale poněvadž v obchodech přesvědčují, že poslední móda předpisuje barvy takové a takové a dcerky by se rády ukázaly jen v moderním úboru, kupují se pak zbytky, pře-chválené od prodavačů, hodně draze a bez odkladu i dlouhého rozmýšlení. Žádá to móda. Slečna — slečna, oblek aby podle toho byl pořízen.