I tu mohli bychom slyšeti námitku, že není každý kroj krásný. Mnohý lidový kroj dle našeho názoru nesluší leckomu a pokládá se pro příliš svěží, snad i křiklavé barvy za nepěkný; než nesmíme zapomínati, že »krásný« jest individuálně, časově i místně různý pojem a mnohé složení různých barev, podle názoru v městě nepěkné, ve své domovině, v jiném ovzduší, za jiných podmínek světla, v ovzduší, v němž se vytvářelo, nabývá docela jiného rázu. Co se zdálo v městě neharmonické, to na náležitém místě tvoří barmonický soulad. Pestrosti, krásného koloritu souladného, kroj městský, vyšších i nižších tříd, úplně pozbyl. Škoda že vkusný kroj, který se tak malebně vyjímal, když lid svátečně oděný do kostela se ubíral, mizel, až zmizel v monotoních barevných kusech nynějšího oděvu, ať selského, ať městského. Vzpomínám tu bezděky na slova uměleckého referenta Nár. Listů*) p. prof. Karla B. Mádla, jenž výborně pověděl v článku »Mosa-ka«, vyzývaje architekty, by užívali více barvitosti a méně stejnotvarné monochromie. >Ne proto pouze, že tylo požadavky a hesla připlývají k nám s novými proudy uměleckými: naše lidové umění skrz naskrz dovozuje, že radost z barvitého zjevu, živé a čilé polychromie předmětů a výzdoby je naší notou národní. Je žádoucno, abychom překonali už jednou ohlasy dob, které nás zbavily barvitosti, které nám oklestily přirozený a vrozený smysl pro barevnost a koloristní rozkoš a navázali na odkaz svých otců.« Vším právem tato slova krásná možná přizpůsobiti k neutěšeným poměrům krojovým našeho lidu selského, zvláště však našich žen. Venkovanka, která má trochu jmění, nasadí si na sebe nejpodivnější strakatiny, kterými se pak pyšní před udivenými a závistivými zraky svých překvapených družek, které o příští pouti, muzice a zábavě snaží se vyrovnati se jí šátkem ještě křiklavějším, živůtkem ještě okatějším ji přetrumfnouti. Bezmyšlenkovitost a naprosté slepé opičení se rozmarně líčí J. L. Holuby v knížce »Quodlibet s cesty z Bošáckej doliny do Pe-zinku a nazpať«, vykládaje o ženských kloboucích pitvorných forem. >Ba, tuším, keby si dajaká zbrklá Francúzska smyslela vylepiť si na klobúk vypchaného moriaka, našly by sa tak pochabé »modedámy«, že by im aj to bolo chic a po chuti, a běda by bolo moriakom«!**)

Tím způsobem vyhází se zbytečně perěz od sezóny k sezóně, aby byl ústroj dle nejnovějšího vkusu, ale cizího, vypůjčeného, odpozorovaného, ne svého.

V čem potom spočívá ta umělecká výchova, o níž se tolik v posledním oase mluví při každé sebe menší příležitosti, jako o tom zlatém ptáčeti »nové krásy<, kdy se volá právem po individuálním vyučování vůbec a po kreslení od ruky a zvláště, kdy se vydávají kresby >secessní« žákovské jako červánky nové éry umělecké u nás, s výkladem »uměleckýma, a — zatím lidu, jenž bez zvláštního vyučování a komposie