i theorií, čerpaných z cizích knížek, jen ze svého duševního bohatství čerpal a z přírody si předlohy bral ku svým krásným výšivkám, ornamentům na nábytku, na nářadí, na stavbách atd , svou individualitu, své-ráznost projevoval, tomu lidu ubírala se a ubírá se všude chuť odívati se výrobky svých rukou, neb aspoň vlastní pílí, a dle svého vkusu jednotlivé části krojové sobě zdobiti, až kroj někde skoro již úplně vyhynul a jinde živoří, jsa odsouzen k »pokroku«, k nahrazení »krojové samorost-losti« — »modrou dělnickou halenou«.

Spisovatel náš uvedl »pokrokový názor«, jenž prý »zatlačí národopisné lyriky se starými předsudky«, kteří nechtějí opustiti starou krásu, nemohouce se ovšem nikterak pro moderní krásu nadchnouti. Což musí vše staré napřed rozbito býti na padrť, by ani kousku nezbylo starého, aby mohli přijíti »lidé s jasným zrakem«, kteří touží »po nové kráse«, kteří přinášejí »nové ideály«, by pracně od základů budovali celou stavbu svérázného našeho bytí národního. Není možno přizpůsobovati pokrok starým tradicím, schopným dalšího vývoje? Což nelze podle vzoru cizího a ať nechodíme daleko, hned podle vzoru německého (srv. výše uvedené studie) nějakým způsobem srovnati zachování domácí, staré kultury s pokrokovým názorem moderním? S opravdovým pokrokovým názorem nemilujícím planých, bombastických frásí, souhlasili by jistě i ti »nejsenti-mentálnější lyrikové národopisní«, ale tak, jak u nás se hlásá, dlužno nové »ideály« jen se vší opatrností a nedůvěrou přijímati.

Nejpokročilejší průmyslové kraje nizozemské — o jiných zatím nemluvíme — zachovávají si svůj kroj s veškerou rázovitostí staleté kultury, a přece v ničem nekulhají pozadu. Domácí »samorostlý« kroj jim nepřekáží v »pokroku«.

A kdo z „měkkých národopisných lyriků« kdy mluvil proti tomu, by se nepokračovalo ,ve všeobecném školním vzdělání, aby se lid co nejpečlivěji a nejvšestranněji poučoval hospodářsky a zemědělsky? Nikoho nenapadlo zdržovati lid od skutečného pokroku osvětového, zkoušeti síly v ušlechtilém závodění národů na poli kulturním, jenž by pak vedle rozšíření duševního obzoru poskytoval i příležitost k seznání a zdokonalení lťpších a lepších podmínek životních. Zároveň potom však tímto poučováním všestranným dospěl by lid jistě také ku poznání marných tretů a cetek cizích a ocenil by své vlastní, domácí, svérázné skvosty — přirozený pokrok by se pak objevil bezděky bez prudké soustavy revoluční, dříve vše rozbiti a na rozvalinách všeho starého chtíti budovati znova. Lidu nechť se podává to, co mu může přinésti pokrok, opravdový, nikoli to, co k dokonalejšímu ještě rozvratu směřuje, a co zůstává naprosto nepochopeno, ježto se to podává bezmyšlenkovitě a z naprosto jiného ovzduší bez znalosti povahy lidové a lidu samého, který podnes v jiných poměrech žije než velkoměšťák.

V Německu a ve Francii, v Uhrách a v Polsku (viz článek pí. Renaty Tyršové v č. 3.) došli pracovníci »sentimentální« národopisní a s nimi i pokrokoví lidé »s jasným názorem« poznání, že třeba vzpružovati lásku lidu k svému kroji, kde ještě se nosí, k starým obyčejům,