zvykům a rázovitým obydlím slohu lidového; pořádají slavnosti lidové*), jakožto důležitý prostředek ke zvýšení lásky k rodné hroudě, povzbuzení smyslu pro vlastivědu, vydávají popisy slavností, obřadů, krojů, zvyků, zakládají spolky, které pečují o zachování i šíření lidových tradic. Tak se přičiňují v Německu ...Au nás? . .. U nás patří mezi módní požadavky, krčiti soustrastně ramenama nad »sentimentálností« »měkkých národopisných lyriků«, potom prorokovati, až »odvážně se starými předsudky« lidé pokrokoví opustí starou krásu, zapomenou na staré lidové zvyky, zahájí nový způsob života a jako vrchol všeho — převléknou »lidé s jasným praktickým pokrokovým názorem« naše Chody, Blaťáky, Plzeňáky, Valachy, Slováky a Hanáky — do modré dělnické haleny! Toho všeho se nám nedostávalo k dosažení úplného »pokroku«! . . . Pak — těš se, Čechie — nastane Eldorado a zemský ráj u nás, nový způsob života — — a ach potom běda, třikrát běda »sentimentálním měkkým národopisným lyrikům«! Ty potom budou ukazovati jako předpotopní bytosti, které nemohly a nechtěly pochopiti důležitost a význam >pokroku« . . . Prosím za prominutí, bylo-li péro v těchto řádcích namočeno trochu do štiplavějšího inkoustu. Věru — snad odpověď, tímto inkoustem psaná, byla by vlastně nejvhodnější. Abychom se teda vrátili, kde jsme se zastavili, v Německu pořádají se národní slavnosti se starými zvyky, tanci, hrami, kroji — u nás stalo se módou posmívati se bývalé naší svéráznosti národní, kterou lišili jsme se v moři světového lidstva a shodovali se s tradicí příbuzných kmenů slovanských.

Až myšlenka o podstatě lidové samorostlosti a svéráznosti krojové, a o důležitosti toho všeho pro národní život rozšíří se ve všech vrstvách říše německé, zvláště v kruzích literárních a uměleckých, pak ozvuky hesel moderních, které se tam vyrojí, dostihnou i sluchu našich »lidí s jasným, praktickým, pokrokovým názorem«. Jsme přesvědčeni, že se podnětů, tím vzbuzených, chopí, poněvadž to bude módou odjinud přišlou. Pak hlasatelé boje proti sentimentalitě národopisné budou zase papouškovati fráse o nutnosti zvelebení krojové i jiné samorostlosti, o vzbuzení lásky k starým zvykům a k starému životu, pak navrátí se »pokrokáři« ke kaceřovaným starým tradicím, nad nimiž a nad »měkkými lyriky národopisnými« zbytečně hořekovali.. . »Český Lid« jim potom doporučujeme jako orgán »národopisných lyriků«, kteří sice nesouhlasili s přemrštěnými hesly a vývody při studiu národopisném u nás, kteří brojili proti závěrům násilným při studiu lidové tradice u nás, proti přeceňování ornamentiky, proti zneužívání názvu a proti zbytečnému nákladu »národních« slavností — ale přes to prese všecko byli nuceni hájiti se proti podobným heslům, jaké vydal odpůrce národopisné »slabosti a zbytečné lyriky«! . . .