Lidová píseň o smrti a kšaftu císaře Josefa II.

Při historickém bádání o době císaře Josefa II. nalezl jsem současnou, roku 1790 tištěnou lidovou píseň o jeho smrti ve formě dosti dovednou, v obsahu vtipnou a do značné míry tendenční, jak vysvětlíme povahou tehdejší doby, neboť také ihned kladla umírajícímu císaři do úst »kšaft« dle smýšlení svého, dnes neznámého skladatele.

Píseň ta má název »Hlas truchlivého Čecha nad smrtí císaře slavného Josefa II. spolu s kšaftem jeho<. Bez udání místa tisku »Vytištěno 1790«. Výtisky její jsou vzácností, proto přetisk písně té pro svou zajímavost zasluhuje svého místečka v lidovědné literatuře.

Zpívá se jako : ,,0sm kuželióek, devátej král" etc.

Smutná novina ! zazněl zvonec, vypadla hodina, již jest konec: život ad východu pošel nyní, ubral se k západu — z první viny.

Koruna mocnářů Smrtonoš král, řiditel vladařů najít se dal, při svých žněch, které má v zimě, v létě, svou kosou podtíná — klasy v světě.

Papeže, císaře nesanuje, krále, kníže, vůdce nelituje; hraběte, rytíře, zemana míň, stejně klidí v ty žně — lid sprostný s ním.

Tak sklidil slavného též císaře, Josefa Druhého, Cechů krále: do tmavé krajiny svého hrobu, kam jdou všichni jiní — v tuto dobu.

Co divu? zase jde syn k své matce (a již více nepřijde), k první

lásce: z které na svět přišel jako živý, aby do ní vešel — také mrtvý.

Štafetu mu poslal Smrtonoš král, by se již odebral na věčnost dál:

Jozefe ! z světa pryč jenom se stroj, nemůže jinač být — dělej pokoj.

Již jen dělej pokoj sám s tvou duší, neměj s ní víc rozbroj, neb

tak sluší: ta cesta daleká ti nastává a rozkoš všeliká — zde přestává.

Co plátno ? bys celý ten svět získal, v onom světě smutný sobě

stýskal: nic plátno, v tom světě všecko marno, musíť pryč v tvém letě —

již jest darmo.

Žádný Hypokrates nemá líky, ani Eškulapes apatyky: již zde lékař světský nespomňže, než jenom sám Božský — ten vše může.

Šalomoun král v světě nejmoudřejší, Absolon v tom bytě nejkrásnější, Samson by) při nich rek nejsilnější, Julius císař ten — nejslavnější. Kde jich moudrost, krása, síla, sláva, zvadla jako řasa, polní tráva: tak považ každý jen v tomto světě, že jenom na čas — všecko květe. Co světu v svém květu březen vydal, to zase v svém běhu únor odňal: Březen Josefa dal v prvním květu, únor jej zas odňal — smutně světu.

Nulla se v tom roce ukázala, jej pryč z živých prudce vymazala: než nulla ta měla divnou mocnost, Josefa vydala — v šťastnou věčnost: