Sebral děti ze vsi, vedl je do polí (str. 77). >Pakli tam kostela nebylo, tehdy u Božích muk, aneb jestliže tam žádných Božích muk neměli, aspoň pod některým širokým stromem, těm, kteříž se byli sešli, křesťanské učení vykládal.« — Karel Račín, Robota církevní, 1706, str. 115, vyčítavě píše o pověrečníc-íeh, »o pacholcích, kteří u koní sloužejí a všelijaké bláznovské a ďábelské věci k zachování při těle svých koní zavrtávají a posvátnými věcmi je zastírají . . . kteří k dostavení zloděje, jestli toliko nějaký šat z jeho těla mají, jistý čas před východem slunce do země ten šat zakopávají, Boží muka k rozličným čarám loupají.« — Kapucín Jan Třeboňský, Kniha naučení a příkladův, 1745, str. 58, ptá se: »Proč po cestách tolik sv. křížů se staví? Aby cestou jdoucí pocestní pohlednouc na kříž, se upamatovali na přehořké umučení a smrt Krista Spasitele našeho a jemu buďto krátkou modlitbičkou aneb pobožným vzdechnutím za tu nám tak velkou lásku prokázanou vděčni byli, za druhé aby pekelný duch a zlí lidé toho znamení sv. kříže se báli a celému okršlku toho místa, jak lidem, tak dobytku a osení buď skrze povětří, neb jiný zlý oučinek škoditi nemohli.« — Nekatolíci brojili proti Božím mukám. Zachariáš Bruncvík v Kázání o tom, že obrazové v církvi Páně trpíni býti nemají, v Starém Městě Pražském, 1613, 1. B. 2 zakazuje obrazy: > . . . A tento rozkaz Boží čelí proti těm sprostým sedláčkům, kteříž před vsí sloup buď dřevěný neb kamenný, železem zamřížovaný, a do něho jakýhos maňáska postavují, pravíce, že jsou Boží muky, před tím se klanějí, klobouky smykají, nýbrž i tomu se modlí etc.«

* »Babka < — prachová? (»Zvědavý filolog«.) Netýká seto bohaté ženy, jak se čtveračivě mluví, »prachové«. Prosím za vypsání celého textu z které doby ? To by byl výklad nesprávný. To jest nový, žertovný název. Výklad z Dobrovského podává již Jungmann v Slovníku pod slovem »Babka«, že to značí »dání něco prachu ručničného do střepu, zapálení jeho, a vyhození do povětří, ein Speiteufel«. Ustálený byl název u nás bab uše. Vykládá o tom Klugar, Catechismus, 1746, str. 427: >Jako kdyby někdo vzal do jedny ruky vocel a do druhý oblátek, tloukl tím kamenem o vocel, jak by dlouho chtěl, tak aby ze všech stran pršaly jiskry, oheň bez bab uše, prachu nebo troudu míti nebudeš etc.; nápodobně byť pak ďábel svým pokušením tak jako ten s tím kamenem