(Bulharské »Kostadin« ukazuje zřejmě svůj původ). Nápadná jest podobnost této písně s Bürgerovou »Lenorou«. Píseň o mrtvém Vilémovi nevznikla tedy z lidových tradic, není vzata přímo z bohatého fondu českých pověstí a pohádek, její původ, jako celé řady jiných, hledati jest v tak zvané »jarmareční« literatuře.

V obsahu jest dosti podivnůstek. Je cosi komického v tom, když tovaryš, řemenář, přijíždí pro svoji milou na koni. Ne příliš šťastně je volen také čas, kdy děj se odehrává; duch přichází už za soumraku, >dřív než počaly hvězdy svítiti«. Nejasné jest vlastně, zda přijel mrtvý koňmo nebo s vozem. Všecky verse mluví z prvu o několika koních (koně dupali, dupot od koní) a pak mluví nebožtík o jednom koni atd. Jinak, odmyslíme-li si tyto vady, jest děj dosti dramatický a obsahově bohatý; některé momenty zdají se mi úplně originálními, na př. překážky v lásce, a dopis mlynářky s nepravdivou zprávou, že už dceru provdala. Naproti tomu vášnivá láska dívčina, rouhavá slova, příšerná svatební družina, obšírnost prvé a druhé části, před cestou, cesta sama a rychlý konec — to vše silně upomíná na Bürgerovou »Lenoru«. O jméně milého už jsem se zmínil.

Pro úplnost podávám ještě versi z Kouřimská, posud ne-tištěnou, v plném znění: Poslyšte panny, taky mládenci, co se je stalo v městě Jemnici. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil céru ze mlýna. Ta jeji matka v tom zbraňovala. »Rač tě utopím, než bych tě vdala.« A ten řemenář jak to uslyšel, von se rozhněval a na vandr šel. A na tej cestě se zapřísáhli, do dne do roka na se čekati. Dyž se ta céra dočkat nemohla, šla pod voblohu, jej zaklínala: >Dyby ty si byl v pekle zavřený, musíš tady být v tom okamžení.« Ta její matka ji v tom kárala, aby domu šla a se modlila. >Darmo modlení, dyž mám soužení, dyž já se trápím pro potěšení.« Tu její matka psaní napsala, že už svou eéru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má céru tejden provdanou. Dřív než počaly vězdy svítiti: »Já sem slyšela dupot vod koní. Ach Bože, Bože, kdo to k nám jede? Votvírejte se vrata voboje !« »Jedu má milá, jedu pro tebe, protože nemám v hrobě pokoje. Vstávej má milá, vstaň z lože svého, musíš opustit manžela svého !« »Ach já žádného manžela nemám, nýbrž na tebe Vilhéme čekám !« »Vstávej má milá, vstaň se šněrovat, čas mi dochází, nemůžu čekat. Můj kufl je rychlý jak střelná rána, von mi ujede sto mil do rána. A jak vyjedem z města za bránu, hosti čekají na naší svadbu.« A dyž vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svadbu. »Votvírejte se, vrata 'řbitovní, vezem nevěstu to Vilhémovi.« A von eště řek a to podruhé : »Votevřete se, vrata hrobové!« Dveře hrobové se vodevřely, Vilhém s milenkou vobá tam vjeli. Vy rodičové, příklad si vemte, dítkám nezbraňujte, raděj je vdejte. Mají-li býti po smrti svoji, můžou taky být za živa svoji.