Úplně odchylná jest pověst, zaznarnenanáV Krolmusovf ch >Stč. pověstech« pod názvem »Umrlec se stal tanečnjkem na Kauřimsku při strogenj Sediwka«. Po krátkém úvodě o starodávných přástkách píše Krolmus v podstatě takto: Jednou po přástkách strojila děvčata Šedivek (blíže není věc vysvětlena) a na konec tančila. Jen Stojanovic neměla žádného tanečníka a přála si proto, aby přišel třebas umrlec, jen když bude tančiti. Za starodávna to, co si kdo přál, skutečně se vyplnilo — proto na toto přání vstoupil do pazderny černý pán, jako kostlivec a tančil s dívkou tou dost a dost. Po tanci nabídl se jí, zeji domů doprovodí; cestou povídá: »Měsíček svítil (sic!), mrtví z hrobu jdou, má milá (!) bojíš-li se?« Ona odpověděla: »Proč bych se bála, vždyť jdu s váma!« U hřbitova znovu sejí ptal a dostal toutéž odpověď: »Půjdeš se mnou na hřbitov?« »Proč bych nešla? Jen lezte dřív přes zeď sám, abyste mě pak na druhé straně dolů snesl.« On přelezl zeď a dívka dala se na útěk, až doběhla k chaloupce, kde se v kamnech schovala. Tu někdo klepá na okno a huhňavě volá: >Umrlý, vstávej, podej mi tu živou z kamen.« Neb byl právě v té chaloupce ne-božtík. Ten pustil levou ruku. Podruhé volá duch silněji, nemoha dovnitř zavřenými dveřmi a mrtvý pustí pravou ruku. Na třetí volání spouští nebožtík obě nohy, vstává z rakve a rozhlíží se. V tom zakokrhá kohout a nebožtík klesá zpět do rakve, umrlec od okna mizí a dívka strachy naplněná jest zachráněna, »kteráž toho odstonala«.

Už na první pohled vidno, že tato pověst je značně pokažena. Nepřirozené jest, že tanečník, kterého si dívka přeje třebas mrtvého a který skutečně přichází, tančí s ní a přemluví ji, aby šla s ním na hřbitov, který ji stále nazývá svojí milou — jest úplně cizí osoba, patrně sám ďábel a k tomuto úplně cizímu muži, který už svým zjevem nahání strach (byl to prý černý pán bledých tváří a vyhaslých očí jako kostlivec) má dívka tak dětinnou důvěru. Jaká oddanost a důvěra v bezpečnost je ve slovech dívky >co bych se bála? vždyť jdu s váma.« S tímto příšerným cizincem jde dívka ochotně v noci i na hřbitov ! Dále svědčí o porušenosti původní pověsti podivná řeč mrtvého: »Měsíček svítil« atd., což je patrně staženo dohromady ze dvou vět: Měsíček jasně svítil. »Měsíček svítí, mrtví z hrobu jdou, má milá, bojíš-li se?« Pak v dalším volá umrlec jiného umrlce uvnitř chaloupky, kam se dívka byla utekla — a před tím nebyla o žádném jiném umrlci zmínka ani jediným slovem ! Ale vše to lze snadno vysvětliti, rozhlédneme-li se po příbuzných pověstech národů sousedních; předpokládáme-li totiž, že onen dívčin tanečník byl její mrtvý milý, jest vše jasno a pověsti ostatní to jen potvrzují. Nemusíme choditi ani daleko, pověst o mrtvém milém z Lanškrounská1) podobá se pověsti této jako vejce vejci i slova jsou místy táž, a tam výslovně nazýván je umrlec dívčiným milým. — Vůbec můžeme vypravování o mrtvém milém, před nímž se dívka utekla do chaloupky s ne-božtíkem, pokládati za slovanský typ této pověsti; setkáváme se s ním