totéž, volání nebožtíka jest totožné, i to, že »pustí« nejprve ruku a pak teprve nohy — to jsou shody v detailech, které ukazují na společnou českou pověst, ostatní povšechné vypravování jest majetkem slovanských národů vůbec. Nejlepším představitelem této starší, nám dnes již nedo-chované pověsti jest Erbenova »Svatební košile«. Tam nalezneme nejen to, co mají obě pověsti společného, ale i to, o čem vypráví jen jedna z nich. Tak na příklad dle první verse má Erben : »Pěkná noc jasná, v tu dobu vstávají mrtví ze hrobu«, dle druhé: »mrtví s živými chodí zas«. Dle prvé verse vybízí u Erbena umrlec dívku, aby přeskočila zeď a dívka lstivě vybízí jej, aby on šel napřed, dle druhé nabývá důležitosti uzel se šatstvem. »Vstávej, umrlče, holá hou, a podej mi sem tu živou«, je téměř doslovně dle verse první, tamtéž jest i podrobněji vylíčeno, jak nebožtík znenáhla se probouzí. To zajisté postačí, aby bylo jasno, co bylo Erbenovi pramenem jeho básně. Tedy ne dle Ericha Schmidta Bůrgerova »Lenora« a Miekiewiczova »Ucieczka«, ale také ne verse z Lanškrounská, ani z Kouřimská, ač tato došla největšího rozšíření — nýbrž stará domácí pověst, z níž jsou nám známy jen porušené uvedené dvě verse.

Starobylá ta pověst nebyla známa jen v Čechách, ale t a k é na Moravě; to dokazuje německé vypravování ve sbírce Vernalekenově (Deutsche Mythen u. Bräuche des Volkes in Oesterreich, 80). V D a 1 e-šicích (severně od Znojma) vypravovali před 60 lety o Filipovi, který musil opustiti mladou choť a jíti do boje. Ta se zaň modlila a když nedával o sobě nijakých zpráv, ani ve snu nezjevil jí svůj osud, uposlechla rady staré ženy, a přivolávala jej čarami.1) V noci přinesla ze hřbitova lebku a ta ve vařící vodě volala po třikrát jméno vzdáleného muže. On vskutku se objevil, zaklepal na dveře a na všecky její otázky odpověděl jí, že má jenom hodinu času, ale že má venku dva bělouše, aby si sedla vedle něho, že jí cestou bude vše vypravovati. Usedla na koně a už jeli jako blesk přes hory a doly. »Měsíc jasně svítí, živá jede s mrtvým, má milá, bojíš se?« tázal se cestou Filip »Proč bych se bála, tys se mnou!« zněla její odpověď. Tak po třikráte, až vjeli otevřenými dveřmi na hřbitov. Tu teprv poznala, že jede s umrlcem, rychle seskočila a vběhla do umrlčí komory. Tam v otevřené rakvi ležel nebožtík a ona schovala se do otvoru ve zdi. A už byl u komory její průvodce. Třikrát volal na mrtvého, aby mu »podal živou« a když chtěl tento vyskočit, zakokrhal kohout a ona byla zachráněna. Sotva nastal den, vyběhla ven a tu s hrůzou shledala, že je v cizí zemi více než šedesát mil od svého domova, kam se po dlouhém strádání opět vrátila.

Ze je v této pověsti mnoho českých živlů, resp. slovanských, českým prostředím přejatých, o tom není pochyby, vliv české prostonárodní tradice sáhá ještě dále, do Horních a Dolních Rakous, jak jsem výše ukázal, Erich Schmidt ochotně to přiznává. Píše, že tato německá pověst ani z daleka