nemůže se přirovnávati k fantasií bohatým, vybroušeným »hrůzným bal-ladám« slovanským, a právě tak chybí jí prý srdečný ton podání Dolno-rakouského.1) Německým, vlastně mezinárodním, jest jen jádro prvé části: blažený život dvou lidí, odchod jeho na vojnu, návrat za noci a cesta na hřbitov na bělouších ; vše ostatní jsou motivy slovanské. Pokud jsou specielně české, jest nesnadno říci, upozorňuji jen na slova umrlcova: > . . . má milá, bojíš se?« Tento obrat bez záporu pokládám za znak vlastní podání českému. Jinak přimyká se toto k ostatním slovanským beze zvláštní originality.

Sem náleží také verse zaznamenaná v Kuldových >Morav. národních pohádkách z okolí sloupského«, (Český Lid VI. str. 198.) pod názvem »Mrtvý voják«. Obsah krátce tento: Jednou brali na vojnu a odvedli dívce milého. Z prvu dopisoval jí dle svého slibu, ale najednou jako kdyby do vody zapadl. Dívka plakala, že na ni zapomněl. Tu přišla k ní babička, tázala se, proč pláče a zvěděvši příčinu, poradila jí, aby šla na hřbitov, vzala tam kůstku a v novém hrnku od jedenácté v noci do dvou hodin ji vařila »mezi čelesnem«, tak že se dozví o milém. Děvče uposlechlo, učinilo vše dle rady neznámé babičky a stal se div — kost začala ve vroucí vodě vydávati hlas: >Přijď, milý, přijď! Přijď milý přijď!« A už někdo zaťukal na okénko — milý přijel pro ni na koni. Vyzval ji, abý si rychle sedla na jeho klín, že má pilno a už ujížděli přes hory a doly. Milý dlouho mlčel, proto tázala se dívka po příčině jeho zamlklosti. »Psi štěkají a mrtví se po světě vozí« zněla záhadná odpověď pokaždé na její otázky. Přijeli k chaloupce, kde se svítilo. »Kde to jsme?« tázala se dívka. Milý odpověděl : »To je můj dům, kde budu přebývati (?), to je hrobař, který mě zítra zahrabe. Podej mi milá, ruku, už má hodina poslední bije.« (?) Dívka podala mu ruku a omdlela leknutím. Tu zakokrhal kohout, mrtvý padl do rakve, ve které měl býti ráno pochován (?) ale ruka jeho srostla s rukou dívčinou. Ráno hrobař vida co se stalo, běžel k »panáčkovi«, přiveden lékař a děvčeti musila býti odňata ruka, aby voják mohl býti pochován. Ale dívka záhy zemřela a byla pochována do téhož hrobu. —

Některé momenty jsou pozoruhodné. Návštěva záhadné babičky upomíná na návštěvu krásné paní v příbuzné Dolnorakouské pověsti ve sbírce Vernalekenově (S. 77.) a na příchod tovaryše v jiném variantu u téhož autora (Str. 72.), kteří dávají toužící dívce (paní) rady. Čarování pomocí kůstky ze hřbitova v noci vařené vyškytá se ve více variantech naší pověsti a není omezeno jen na české podání, rozdíl jest ten, že všecky ostatní varianty mluví tu o lebce. Zvláště nápadnou shodu jeví variant náš se slovenským, o němž zmiňuje se Erben (Kytice str. 182), kde hlava v kotli vařená také vydává hlas »Pojď, pojď, pojď !« Originální jsou slova umrlcova »Psi štěkají a mrtví se po světě vozí« na místě