obdobného »Měsíček svítí, mrtví po světě chodí, má milá bojíš-li se?« Tato přeměna dá se dobře vyložiti tím, že vyprávěčka se už nejasně pamatovala na podrobnosti, o tom svědčí také to, že konec našeho variantu je již silně porušen. Vyprávěčka pamatovala si ještě, že v pověsti té jest řeč o chaloupce, kde hořelo světlo a kde stála rakev, ale vše ostatní bylo již zatemněno: útěk dívky do chaloupky, přítomnost druhého nebožtíka v rakvi atd. — proto spojila si ony kusé představy jak uměla, byť z toho povstal úplný zmatek. Proto mluví mrtvý tak podivně, ba dovídáme se, že on vlastně ani mrtvým není, neboť povídá své milé, že se blíží jeho smrt a že bude zítra pochován od hrobaře, který v oné chaloupce přebývá. Zakokrhá kohout a on padne do rakve, která náleží vlastně jinému nebožtíku ! Příchod hrobaře a pak i faráře upomíná na kostelníka (rektora) a faráře v písni o mrtvém Janoškovi ze Slezska, o které bude pojednáno níže.

Nejpůvodnější a nejzachovalejší jest podle mého názoru verse moravsko-slovácká, zapsaná Jos. Gižmářem dle vypravování Ivy Mináríkové, >bohyně« v M o r. L i e s k o v é m pod názvem »Ne volaj z hrobu mrtvého«. (Český Lid VI. 382.) Vdova měla dvě dcery. Jedna z nich. nejkrásnější z širého okuli, měla milého, který musil na vojnu. Když se nevracel, truchlila po něm a toužila. Jednou v poledne potkala u srubu starce, který se jí tázal, proč pláče a zvěděv přičinu, těšil ji, že milý snad posud žije a k ní se navrátí a poradil jí: »Jak sa nebojíš a sceš istú pravdu zvěděť, či tvoj milý ešče žija, idz na cinter a tam v jennom šípe najdeš tri človačie hlavy. Jennu tu hlavu vezmi a doma ju v kotle var. Lebo tak svojho milého k sebe přivoláš.< Ale dal jí také výstrahu: »Keby ťa ale tá hlava, jak ju na tom cinteri do ruky vezmeš, nad ten šip naddvihla, polož ju, polož ju, lebo je tvoj milý už zabitý. Ke bys ju nepoložila, zle bys obešla « Dívka hned uposlechla, ale nedbala na jeho výstrahu, když poznala, že její milý jest mrtev a vařila lebku v kotli. A lebka sama věštila jí neštěstí: »Joj, moja milá, čo robíš, už je zle,« tak promluvila po dvakráte a po třetí oznámila jí, že už je neštěstí hotovo: »Co sis navařila, to je tvoja vec.« V tom již přijel krásný voják na bujném bělouši a vybízel ji, aby s ním šla : »Ber sa, moja milá, do téj krajiny, s kerej's ma pohnula.« Rychle svázala si šaty do uzle a přisedla k němu. Jeli jako bouře. »Keď pod nebom jako veter leceli, vraný za nima kvákaly a milá sa pýtala : »Mój milý, čo to za námi lečí, jaká zgerba?« Milý odpovídá: »No, moja milá, to sú naši hosté, ti budu naše tělo večerat aj frištukovat.« Přijeli na hřbitov, kůň proměnil se v mlhu a oni stáli nad hrobem, v němž hořela svíčka. Mrtvý vyzývá ji, aby vstoupila do jeho lože, z něhož jej vyvolala, ale ona poznala již nebezpečí a lstivě jej vybízela, aby si lehl napřed, že neví, kam si má lehnouti. On uposlechl, ona mu hodila uzlík a utíkala pryč, až vběhla do chaloupky, kde ležel mrtvý na prkně a na peci se schovala. Tu buší už její milý na okno a žádá mrtvého za vydání živé» Na prvé volání mrtvý se pohnul, na druhé usedl a ruku po dívce natahoval — v tom zazpíval .kohout a mrtvý milý se rozplynul. Ona sestoupila ráno