s peci a vracela se k domovu, kam musila jíti plné dva roky. Doma opět přistoupil k ní stařec a vytýkal jí, proč neposlechla jeho výstrahy, že si mohla život zachránit. »Ščilje už neskoro, viem, že mosím umret,« odpověděla mu dívka odevzdaně a brzy opravdu zemřela.

Vypravování toto jest slohově velice rázovité. Z obsahu pokládám za význačné tyto momenty : Setkání se záhadným starcem-rádcem v pravé poledne u studny, čarování pomocí lebky ; úplně nové jest v této versi konstatování smrti milého a výstraha dívce daná. Kvákání vran za nimi má značnou cenu pro vývoj naší pověsti. Poukazuji jen na slova věhlasného bulharského folkloristy I. D. Šišmanova. Osoba neznámého starce, který na konci opět k ní přichází, ještě více než ve versi předešlé ukazuje podobnost s »krásnou paní« u Vernalekena, která také na konec podruhé přichází a která s dívkou dobře smýšlí. Okolnost, že dívka několik let musí jíti do svého domova, jest příznakem hlavně variantu oblasti mezi zeměmi koruny české a bulharským poloostrovem. Bělouš v našem vypravování nezdá se mi býti slovanského původu.

Moravský variant pověsti o ženichu umrlci uveden jest ve sbírce Sušilově pod názvem »Umrlec«. Má některé odchylky, od českých obou skupin, jak obsah ukáže : Janko šel do vojny a přikazoval své milé, aby se nevdávala, ale po dva roky naň čekala. Dívka čekala plných šest roků a když milý nepřicházel, čarovala, »až se černá zem pukala«. Janošek přijíždí. »Otevři mi, má Kačenko!« Milá radostně jej vítá, ruku mu podává a táže se, má-li mu večeři připraviti a čeládku zbuditi? On vše odmítá a žádá, aby jej do širého pole vyprovodila. Když došli do širého pole, prosí opět, aby s ním šla, přes to pole až po ty střešenky malé. Tu stěžuje si, že jej hlava bolí a žádá, aby se podívala. »Proč tě bolí, Janošku, hlava?« táže se milá. »Jak by mě nebolela, když po šest roků v zemi hnila. Sedmý rok musila však vstáti, když jsi tak čarovala, až se černá zem pukala«. Děvče běželo domů a vyprávělo matce, že Janko jest zabit a pod třešenkou pochován. »Vem dceruško bílé groše a dej zaňho slúžiti mše« radí matka. A když kněz končil mši, přišel Janko poděkovat: »Děkuju ti moja milá, žes mia z pekla vykúpila.«

Krátký tento variant jest velmi svérázný, neboť vykazuje úplně nové momenty, pro které nenašel jsem posud nikde parallely : a) mrtvý neusiluje o zkázu dívčinu a vyjevuje jí šetrné svoji smrt, b) dívka dává zaů sloužiti mše, c) mrtvý přichází podruhé, aby jí poděkoval za vykoupení své duše. Z důvodů těch jest moravský variant věcně velmi pozoruhodný, ale má i jistou cenu poetickou. Děj se přirozeně vyvíjí — pokud možno ovšem u strašidelné látky mluviti o logice —- a co slovo, to obraz naproti vodnaté mluvě většiny umělých zpracování této pověsti. Verš jest čtyřstopý troehej úplný, rým aa, jen na jednom místě zajímavá zvláštnost