proti druhým dvěma versím jsou tyto : Dívka přeje si, aby milý vrátil se živ nebo mrtev. — Milý přijíždí pro ni >na půl vozu sivým koněm«.— Dívka loučí se s matkou : »Buďte s bohem, má matičko, jak mě bolí mé srdéčko.« — Cestou oznamuje jí hlas z oblaků, že jede s mrtvým : »Cos Marjánko, učinila, žes s umrlým pojechala?« — V polovici cesty upadl dívce střevíček, ona prosí milého, aby zastavil, ale zatím ujeli už tři sta mil. — Na hřbitově jest »murovany domek« (umrlčí komora).

Verse z Ratibořská v pruském Slezsku byla mi bohužel přístupna jen v německém překlade Max. Waldaua, ale přes to má pro nás cenu, zvláště když překladatel píše, že »uhladil metrisaci jen tam, kde to jeho mateřština vyžadovala, jinak že nechal vše tak, jak nalezl « Verse tato jest místy úplně shodná s předešlou ; zvláště pozoruhodné plus jest otázka milého, zda nebojí se, když umrlec za měsíčního svitu na voze ji odváží. Menšího významu jest, že dívka »u okna plakala, až od slz skoro oslepla« a na konci že se k podivnému sňatku shromáždili muži i ženy.

Třetí verse, zTřanovic, ač krátká, odchyluje se od obou předešlých na více místech. Už osoba milého jest změněna : není tovaryšem, ale odchází na vojnu a slibuje dívce, že si ji potom vezme. Přišed jako duch pro ni, >vysadil jum na konická.« Cesta dala se mlčky, teprv na hřbitově promluvili první slůvko. Když je kněz oddal, >zarval se« s Ja-senkem hrob. — Tento variant, zvláště jeho prvé dvě verse, nese zřetelné známky literárního původu, podobně jako píseň o mrtvém Vilémovi. O tom svědčí už začátek: Styry mile za Opolem milovali se dva spolem. Pak cesta tovaryše »na vandr« a zvláště naučení mládencům a pannám na konci ukazuje na jarmareční poesii. (Erich Schmidt Ratibořskou versi přímo nazývá >Bänkelsang«.) Prostonárodní poesii nejbližší jest verse z Třanovic, kde všecky nechutnosti odpadají — podobně dle Waldaua verse z okolí (Peiskretscham u. Candstadt) v pruském Slezsku.

Všecky tři verse jsou však české jen z polovice. Již jazyk silně se blíží polštině, zejména charakteristická jest úplná ztráta dlouhých samohlásek a široké 1. Nejvíce se blíží polštině a polskému podání verse třetí, která má už celé gramatické formy polské (na př. »sto pint desunt mil jeehali«). Jméno »Jasenek« zřetelně ukazuje na polské »Jas« a píseň sama označuje jako dějiště Halič, »štyry mile za Krakovem«. Na Krakovsku skutečně existuje píseň o mrtvém Jachovi. (Miasa.cek swieci, piekna osw'ata, umarli jadq z caíego šwiata, nie boiszše Kasu? Nie boje se Jasu, bom s tobom,« původní, netištěný fragment z Kosocic, okr. Podgórze). Podobně nazývá se mrtvý milý Jas v pověsti »Zmarly kawaler« (Kolberg »Lud« XIV. 181). Souvislost tohoto variantu s podáním polským jest tedy nepopiratelná, právě jako jeho umělý původ. Co se týče různých podrobností, zasluhuje pozornosti to, že ve dvou versích odváží umrlec dívku na voze. Tento motiv zdá se mi býti německého původu. V německých pověstech jezdí ďábel, za kterého bývá mrtvý milý často zaměňován, na voze (což prý jest »mythologická reminiscence na Wuotana nebo Donara« ; Vernaleken 86., Grimm Mvth. 958.,