již mu nic neříkal, ale truhličku s knihou dal do »sednice« a úlek'. Tak byla novému končelovi hodnost vnucena. Poněvadž neuměl psáti, leda několik čísel, napsal si tato a k nim ku př. křížek na znamení, že číslo 1-j- má zaplaceno; kde nebylo křížku, nemělo číslo daň zaplacenou. Tak míval konšel jenom práci a pochůzky se svým úřadem, neboť s vybranou daní musíval chodit do Opalic a kromě toho míval mnohdy i mrzutosti, zapomněl-li k platícímu »číslu« udělati křížek.

Nemohu říci, stalo-li se následující skutečné, anebo bylo-li pouze nějakou čtveráckou šelmou vymyšleno, ale slýchával jsem to častěji od otce: Jeden sedlák přišel k »rychtářovji«, že mu sousedi udělal v sadě*) škodu, že mu tam vlezla jeho veliká svině a rozryla celej sad. Že se soused v dobroiě nechtěl vyrovnati, přišla věc k ouřadu. Rychtář, který psát neuměl, napsal následovně žalobu: Vzal papír, udělal inkoustem čáru a kousek dále od ní velikou »kanku«, od níž vedl čára dále, až začal křížem krážem na jednom místě dělati čáry. Na ouřadě vysvětlil tuto žalobu následovně: Tahle čára, to je sad a tahle malá kaňka je malá svině a velká kaňka je velká svině, co vlezla do sadu a tyhle ty čáry sem a tam, to je ta škoda, co ji ta svině rytím udělala.

Dědoušek tvůj, Matouš — vypravoval mi častěji otec — byl veliký a štíhlý jako jedle. Kdo se naň podíval, rád si ho prohlížel a říkal: »To by byl voják!« A měl jím býti. Uíady po něm pásly, ale přece ho nedostaly, aě jenjenže tak vyvázl. Jednoho dne přišel si biřic z nenadání pro Matouše, který stál právě na dvoře. Matouš jen biřice shlídnout! již byl na »řebříce« k půdě. Biřic po »ňom«! Zachyť Matouše ještě za nohu. »Už tě mám!« »Eště ne!« odpovídá Matouš a odpověď svou doprovází nehorázným kopnutím, že se biřic se řebříku div neskáčí na zemi. Milej Matouš musil se několik dní skiývati v lese, kam mu donášeli jíst, nebo chytnout ho bylo by mu dvojnásob zle! Po několika dnech »prchnou< zároveň ještě s jinými pěti »chlapci« (r= mladíky), kteří měli býti také odvedeni, do Uher, kde byli šest let na práci na různých místech. Povolení nebo jiných listin, jak se samo sebou rozumí, vůbec neměli. Po šesti letech vrátilo se jich pět domů; šestý odešel v cizině, v Uhrách, na pravdu Boží.

»Než-li som měl jít roku sedumašlyrycátýho (1847) na Nový Hrady (Gratzen) z Pojžova u Trhových Svinu k odvodu, radili mi, abych »vypjiW teplou kref**) zabjitýho kuřete, nebo až přej přídu k odvodu, budu plivat kref. Zabjili kuře, a já teplou kref vypjil. Ale u odvodu ačkoli som dost plival, kref se přecejc neukázala, a já byl na ošum let odvedenej ke kyrysarům.«