Č. "2. Náměšti v U o m a ž 1 i o i c h.

"tabulích spon místo skla a dveře do sencí byly eště na dřevěnou vorbičku. Sv. Petr nazdvíh vorbičku ha vorevříl ha vidí — tám v senci na loži leží humrlej, tatík vod pěti dětí, ha ty děti, za sebou jako schody, stojí ha klečí hu lože ha spínají ruce ha pláčou ha pláčou ha vedou holt nářek, velkyj nářek, co ha jak s nima bure.

Sv. Petr podívá se na Pána Ježíše. Hdyž to tak šecko viděl, toeeví, Sám se těžko zdržíl pláče, hale Pán Ježíš se dívá laskavě, jako by nic, a jen přistoup k tim sirotkom a povídá: >Neplačte děti; jen douíijte v Pána Boha!« Ha toho nejmenéího, ten byl chlapeček eště v košilce a v chatrný dost, toho pohladil po vláscích a vobrátil se, huž šel zas.

Sv. Petr se nehyjbal: vostál stát a dívá se za Pánem Ježíšem, jako by nechtíl věřit, že Pán Ježíš jen tak voryjde. Hdyž Pán Ježíš vopravdu vodcházel, tepřiva se pustil za nim a na záspi zrovna se mu postavil do cesty, ha povídá: »Pane, nevodcházij, abys se nad tima sirotky nesmi-loval!« Pán Ježíš jako by neslyšel a pořád se tak laskavě díval. — »Pane, matku nemají, dynoval Petr, nech jim aspofi tatíka. Já sám Tebe prosím: zkřis jim ho!« — Pán Ježíš zase nic. Ha dyž sv. Petr nepřestával prosit: »Stane se, Petře, karak žádáš,« povídal Pán Ježíš, ale hned teky Petrovi prstem zahrozil a huž se nedíval Pán Ježíš tak laskavě; byl potom šechen smutnyj.

Sv. Petr nevopovážil se huž nic mluvit, ale myslil si pořád hu sebe: Divno, předivno, co se to tu stálo? Kam pak teky ne! Přece viděl tůli-krat, kerak Pán Ježíš šudýš pomáhal a lezdes, že toho hani lidi nezasloužili a tutim sirotkom že by nebyl chtíl pomozt —? Mlčíi, mlčíl, ale nechtílo mu to žádnou věcí do hlavy.