je dobrý hospodář, je-li vůbec možno >dobře« hospodařiti na pozemcích, k jichž zorání se nemůže ani dobytek často zapřáhnouti, na jakých jsou stráních, kde lidé sami zastávají potah. Na nějaký blahobyt nelze tu ani pomysliti; kdo se na té plahočiné nezrodil, nesnadno by tu zvykal. Šetří se na všem, ovšem i na šíravě. Ale o výroční pouti, o posvícení a o vánocích by se tu člověk nepoznal. To je shánění: mouka, mák, povidla a koření se koupí, tvaroh, sýr a máslo na omastu a mléko dá domácnost — a napeče se koláčů. Kdo má blízko k pekaři, dá si tam připravené pečivo upéci; vzdálenější pekou doma, majíť skoro všude pec. Tak i u starostů, a koláče jejich bývaly vždy znamenité — přes jejich ve vsi nebylo. Avšak o letošních vánocích se jimi před cizími nechlubili. Jen zasvěcení si šeptali, že tam měli letos brousky — že tam přišel b r u s a ř.

Dva mladíci ze vsi, Toník Votočků a Frantík Vrkoslavů (obyčejně teprv po čase jména možno zvěděti) sehnali v největší skrytosti nepotřebný kabát, spodky, čepici a vůbec potřebné částky mužského kroje, a pomocí kolu a slámy ustrojili lidskou postavu. Na pravé rámě připevnili jí pekařskou lopatu, do ruky pometlo, celou postavu pak poprášili moukou a vůbec tak ji přizpůsobili, že se podobala pekaři. V ruce držela list papíru — brusař byl hotov. To se ovšem stalo na několik dní před svátky, aby se ho v pravou chvíli mohlo již užiti. Každého dne pak obcházeli za večera příbytek starostův, aby vyzkoumali, kdy budou péci vánočky. Večer před štědrým dnem, právě v okamžiku, kdy chtěl starosta sázeti do pece, podařilo se hochům nepozorovaně do síně vniknouti a bru-saře k peci přistavili. Pec byla již vytopena, vzešlých koláčů s omastem plná světnice; starosta vymetl pec a šel k domácím říci, aby nosili k peci. V té chvíli octnul se brusař u pece. Vyšed ven a poznav >brusaře«, věděl již, kolik uhodilo; leč "psaní, které brusař v ruce drží, nutno přečísti, nebof obsahuje prosbu za Boží požehnání, jinak by se požehnání zvrhlo dle lidové pověry v kletbu. I vrátil se starosta do světnice a tam četl následovně (uvedeno doslovně i s mluv. chybami): »Vážený pane hospodáři! Jsem chlapík od cechu, jenže bez práce, znám péct křechtíky, lež i koláče, proto spěchám krok a skok, kde se peče o překot. Když jsem šel podle Hofmanky,*) právě přebírali rozinky, tu jsem se v hostinci »u Proudu« zastavil, v síni stál hrnec s povidlemi, já ho překulil. Hostinský lamentí, ona spíná ruce; koupil jsem si za Iři a utíkám prudce. A tak jen dále pospíchám honem sotva dechu popadaje, přiběhnu k Stříbrno-vem, tam jsem se ale se špatnou potázal, když mně hospodář prázdnou díž ukázal. Tu se obrátím na nového hospodáře, ten si však naříkal, že nemá dno u díže, a tak mrzut pospíchám, k Pacholikoj utíkám. Tam, když přijdu do světnice, o jaká to metelice, selka v ruce polena kus: »Starej, cos to upek, samý brus!« Švec v koutě drží verpánek, hledí skroušeně jako beránek, a já tam stát nezůstal, abych ňákou nedostal. Sypu pryč; sotva jsem však vyšel jen, přiběh za mnou švícko ven, došel