jako byla mezi lidem dříve, již dávno velice seslábla, vše se nyní více omezuje na jeho působení na duše na onom světě.

S pověrčivostí velice v základě svém spřízněná, ačkoli zevně opačným směrem se jevící je jiná vlastnost nábožnosti venkovské, totiž lpění jenom na zevnější formě. Tato stránka obyčejně se nejvíce vytýká od pozorovatelů nábožnosti lidové a dá se to lehce vysvětliti jejich vyšším, hlubším vzděláním, než je vzdělání lidu. Musíme se však vpraviti v mysli v život toho lidu, a pak se nám leccos ukáže v jiném světle. Přes to nelze upříti, že i shovívavý pozorovatel odkryje v životě lidu v tomto ohledu mnohou sknteěnou vadu a chybu. »Zbožnost slovenského lidu jest pouhým pozlátkem. Obílení hrobové. Lid hubí pálenka, židovstvo, znemravnělá byrokracie, vojenská služba a stěhování lidu za léta za chlebem do úrodnějších krajin maďarských, kde dělníci, hlavně mládež, spávají ve stodolách a v nezdravých barácích pomíšeně. Lid není proniknut nábožností až do dna duše, nýbrž lpí jen na zevnějších formulích. V lidu je mnoho chyb, které vylíčili novellisté Gregor-Tajovský v »Rozprávkách« a Jan Havlasa ve sbírkách »Horské stíny« a »Tatranské povídky«. Následkem maďarisace, špatné výchovy školní a špatné výchovy náboženské ve zmaďarisovaných kostelích ubývá v lidu vnitřního posvěcení, ubývá zbožnosti, ubývá víry, hyne mravnost. Slovenský lid až dosud dobrý a nezkažený stává se poznenáhla materiálem kriminálnímu statistikovi. (Bílý Prapor 1904, 92.) Na Moravě a v Cechách ovšem namnoze není tak zle, ale mnoho z uvedeného hodí se i sem. Nedá se upříti, že i u nás je mnoho mechanismu při pobožnosti. Následkem toho neproniká lid k jádru věci.

Nedá se též upříti lidu nestálost, měnivost, laškovitost i při věcech nejdůležitějších. Pláč i při úmrtí sebe bližších osob dlouho nevydrží, mnohdy pláče jen pro lidi; po pohřbu veselí, hudba, ianec a pod. O lom mnoho dalo by se psáti. Vnitřní přemýšlení, hloubání, jakým se vyznačovali lidé dříve, již dávno v lidu nynějším není, žije pohodlně beze zájmu pro podobné otázky. Příčinou je novověký způsob osvěty vůbec, hodně široce, ale jen povrchně. Nějakou patrnou změnu nepřivodily v tom ani náboženské spolky, hojně i na venkově nyní rozšiřované. Spolky mužů a tovaryšů jakéhokoli jména holdují často více jenom zábavě, o vzpružení pravého života katolického i v nízkém jenom stupni obyčejného křesťana není u nich ani zdání, táž povrchnost a mělkost jako u jiných. Mnozí nekonají ani nařízené velkonoční sv. přijímání, ba mnohý má ze spolku jenom hmotnou i duševní škodu. Totéž platí i o spolcích a bratrstvech čistě nábožných, jako jsou spolky terciářské a pod. Ze sta členů pro-spívá-li ve skutečném nábožném životě 5, je to všechno. I takoví, kteří na oko se zdají býti lepšími, mají jen jemnější zevnější formu pobožnosti. O pravém sebezapření, o poslušnosti vůdce duchovního a podobných věcech není u nich ani zdání. Svým chováním působí knězi mnoho nepříjemností a náboženství úštipků. Celkem je to jen více retních modliteb, delšího trvání v kostele, jinak však se neliší od jiných věřících, pro duchovní pýchu jsou v dokonalosti daleko pod nimi. Nehaním a ne-