zavrhuji šmahem těchto spolků, jen nynější jejich nešvary; rozumně řízené přispěly by tyto spolky mnoho k povznesení náboženství. Bylo by však potřebí na základě zkušeností posavadních sestaviti pro ně našim dobám přiměřeny methodický postup.

Tato formálnost lidové nábožnosti má však i své dobré stránky, na které se nesmí zapomenouti. Lid nesedne odpůrcům náboženství hned tak na lep, je zdrželivý při přijímání útoků na náboženství, a to s tradicí spojené má velký význam pro povlovný vývoj nábožnosti, což jen prospívá ; náhlé uskoky v ničem nejsou k dobrému.

Z formálnosti snadno se vysvětlí jiná vlastnost lidové nábožnosti: lid náš jde v duchovních záležitostech (sv. zpověď) velkou většinou k takovým kněžím, kteří mu to udělají hodně pohodlně a hodně krátce, on se nechce příliš namáhati. Který kněz je spokojen při zpovědi, řekne-li mu kajicník třebas jen jeden malý hřích, anebo žádný, jen jest-li něco zabrumlá, co má býti jako obecná zpověď, který kněz se nic netáže ve zpovědi, který dává krátké napomenutí, aneb který dává jen rozřešení, k takovému knězi jdou lidé nejraději. A ne snad jen někteří, dobré 4/5 věřících tak smýšlejí a jednají. Lítost a dobrý úmysl, jak se o tom v příučkách theologických přednáší, i jak se ve větších katechismech učí, to je jim neznámá věc, u nich rozhoduje pouhá forma. Jak si jednou navykl, tak se zpovídá po celý život, sebe více kázání nemá v tom ohledu u něho žádný užitek. Ano čím více kněz o tom káže, tím hůře, mnozí raději k zpovědi nejdou. Ani zdánlivě nábožní, častěji nebo i velmi často se zpovídající, nečiní výjimky. Odříkávají to po celý rok stejně jako písničku na kolovrátku. Tu se vidí moc formy, zvyku; o nějakém přemýšlení o svém vnitřním stavu ani zdání, pouhá forma.

Další svérázná vlastnost lidové nábožnosti je v tom, že nemají zájmu pro věci, kterých nevidí, které nejsou pro ně pořízeny, ustanoveny. Sbírky na opravu místního kostela jdou leckde dobře, ale na jiné kostely sebe více vlastenecké nejdou, na př. na účely bohoslužebné ve Vídni; co se sejde, dají jenom kněží sami, sbírky podobné namnoze se ani neohlašují. Podobně tomu je na africké a jiné missie, to je pro lidi věc beze všeho zájmu. Jedinou výjimku činí tu sbírky na Boží hrob v Jerusalemě a to ještě jen proto, že to je při Božím hrobě, sbírky na obraz P. Marie do Lourdes, sbírky některých členů jednotlivých bratrstev.

Zformálnění života náboženského jeví se i v tom, že nyní neskládají se již nové nábožné písně mezi lidem. Není onoho zájmu náboženského, onoho náboženského nadšení mezi lidem jako dříve. A i to, co jsme zdědili po předcích, brzo se zapomene; na mnohých místech s několika 10—15 písněmi vystačí při bohoslužbě po celý rok. A mimo bohoslužbu lid nyní jíž pramálo zpívá nábožné písně, ba přestává zpívati vůbec.

To by asi tak byly hlavní jevy, z nichž možno usuzovati na ráz nábožnosti v některé krajině ; vedle stránek utěšených je tu též mnoho stinného, nábožnosti nedůstojného.