Dala ochutnati hyjtákům, sousedům i sousedkám, ale lidé kroutili hlavami; jedněm nový nápoj zhola nechutnal, druzí měli jej za hříšnou mlsnotu a třetí, jimž se přece líbil, uznali kávu >tak za lík«, a pro obec zůstalo na dlouhá léta při starém, jediná jedna prý sousedka namladila se na kafíčko tak, že začala, také vařiti, ale s malým neporozuměním a z něho i s nemalými svízely: vařilať zrnka celá, musela vařiti dlouho a hodně, aby přece něco vyvařila. Tak se omezilo první vaření kávy na dvě domácnosti ve vsi a to asi na celá dvě desetiletí. Účast obce přestala na tom, že do obou domácností posílali jako pro první medicínu pro hrneček kávy — když někde někomu nebylo dobře.

Kolem let padesátých nastává »pokrok«; v Chodově začíná vařiti kávu třetí ženská, ale úplná cizinka »Majncka«. Přivedl si ji synek cho-dovský, voják, jenž byl »ležel v Majncu« (Mohuči), za ženu. Majncka uměla asi lépe vařiti než první Chodovačky, neboť záhy počalo se po vsi říkati jako hříšné tajemství, že čtyři sedláci chodí tajně k Majncce na kávu. A ti čtyři dělali si opravdu ještě také svědomí z požitku nového nápoje, zaskakovaliť si tam všelijak úkradkem, zvláště v soumraku, aby se nevědělo.

Také v Domažlicích podnes vypravují o »pandětě«, dceři někdy kupcově, jež začala vařiti kávu o dobrá dvě desetiletí dřív než na vsi chodské. A také celé město prý na ni si ukazovalo jako na hříšnou hazartnici a báli se s ní co míti, že prý vaří »bankrot-supen«. Co by řekli tehdejší starosvětšli Domažlici nynějšímu svému potomstvu, jež pochutnává si dvakrát za den na kávě a to nejen bohatší, ale všecko všudy i chudší obyvatelstvo, jež mívá místo panské svačiny kávu pravidelně za večeři. Ano kávu k večeři mívají v Domažlicích většinou i na studentských bytech kromě několika nejdražších.

Ne tak obecné, ale přece během času překonává i na vsi chodské nový požitek a záliba v něm starý mrav a pořadovný chodský stůl. Veřejné mínění činí ústupky ve své přísnosti. Začínají vařiti v domácnostech nových a nových. Avšak ne-li hříšným, tož aspoň nehospodářským nápojem zůstává káva dlouho a dlouho. To obecné mínění nutí přítelkyně kávy tajiti se s vařením a z toho tajení vznikají všelijaké a všelijaké nesnáze a historie, někdy dost komické. Ptáti se, jak kávu vařiti, bylo by prozraditi se a tak dostati se do řečí a toho se první kuchařky hájí. Kupují tajně a tajně vaří; nejvíce pokusmo. Vařívají většinou zrna celá, některé i zelená. Když »nezmlknou« ani nejdelším vařením a nechutnají ani slazená ani solená, mastí je; ale káva touto nepravou, jen hádanou cestou připravená není k jídlu zas. Tak konec konců jedny z tajných kuchařek ze zlosti a nezdaru přestávají zase, vytrvalejší všab dávají se poučiti a za vytrvalostí jde vítězství — ne jejich, nýbrž kávy a za vítězstvím větší a větší rozšíření.

V jedné vsi ponocný ňák komýral a chuť k jídlu žádná. Vzpomněl on si také na tu kávu, že ji slyšel chválit jako lík. Ponocná schválně