se mu pro ni rozběhla do města. Dali jí tam zelenou. Nevšimla si toho hned. Ale když ji doma rozbalila, divila se. Jednou už před tím kávu viděla a ta byla černá. Že už to měla doma, postavila to a vařila. Vařila, vařila a ono pořád tvrdé. Uvařila, omastila, a nebylo přece k jídlu. Zavolali psa a dali psu, ale ani pes to nechtěl ... Že pak milá ponocná chtěla přece churavému muži posloužiti, vzala to vařené i nevařené, co zbylo, a nesla zpět do města do krámu, aby viděli, co jí dali. Vždyť préj přece »chtíla kafe a pravý kafe a ne takovej neřád!«*)

Kamsi do domácnosti chodské přinesla vrána díťátko, Martínka. Martínkovi sami se nabídli »panský kmotry«, myslivec s myslivcovou. Panská kmotra přinesla do šestineděl polívku po pansku, ne jako nosívaly na ehodsku z piva nebo ze slepice, nýbrž — kávu. Přinesla jí hodný hrnec, jak se patří, aby bylo na ochutnanou pro přítomné a příchozí i na výsluhu pro vzdálené. Ale to by! zmatek chval i han nejen nového nápoje, nýbrž i divného daru v takový čas. Dali také ochutnati babičce, Chodce staré, ale babička octla se tím ochutnáváním v těžké chvíli. Vzala první lžíci — ale dolů ne a ne to dostat; a vyplivnout — — — je to přece také Boží dar, byl by to hřích. Konečně spolkla to mocí, ať už bude, jak bude. Zle nebylo, ale víc nechtěla. >Lidičky, lidi,« odsnažila si, >cák je to za polívku: kuclíky v ní žádný, ha smrdí to jako štěnice«.

Takových nepřátel kávy bylo dlouho víc, avšak ubývalo jich, až asi před třiceti lety stává se káva po Chodsku celém snídaním nedělním, kromě toho nastupuje úkol prvního léku, když se někdo rozstůně, a mimořádně odvažují se některé hospodyně vytasiti se s kávou i pro den všední jako jídlem »na chvatky«. Na př. tatík je volán k ouřadu, má vyjíti ještě před obědem; spraví si ho hospodyně trochou kávy. Jinde sbírali na jeteli kamení, překvapila je éasná jarní vláha, studená, museli utéci domů a hospodyně pro zahřátí chutě uvaří trochu kávy. Při tomto svátečním a mimořádném vaření neuznávala se dlouho potřeba poříditi do domácnosti mlýnek na kávu. Když už se koupil nějaký ten lot, spravil se v hmoždýři jako jiné koření. Nebylo mlýnků — nebylo takového pokušení.

Zajímavo také, že jídala se také káva jako sváteční snídaně z mísy společné, jak je na chodském stole ve zvyku s polévkou i s omáčkami. Nadrobilo se calatek, buchet nebo i černého domácího chleba a každý svou lžící se svého místa lovil a čerpal do sytosti.

Ve všední dni za snídaní neujala se káva v domácnostech zachovalých podnes. Příčí se to nejen hospodárnosti, ale rozumně proti tomu brojí pořadovní, že káva síly nedá, ba že po ní mdlo a brzy nový hlad; vydatnější prý polévka pražená, zakudlaná, ano i oukrop. Starší chodští