dřevorubci zejména odsazují kávu v těžké práci; za to při odpočinku v neděli a ve svátek potrpí si na ni. Je-li rodina četná, to jí musí uvařiti matka nádobu! Na tatíka a na velké >chlapce«, kteří s ním dělají, aby počítala po »dvou žejdlících« (stará holba) a calatek — na Chodsku jsou po třech krejeařích a důkladné jako želvy — těch si nadrobí jeden až čtyři. Musejí ty calatky nahraditi sílu, jíž v kávě není. A'potom se divme nářku Chodův rozumnějších, že je káva nejen »slabá zdrava«, ale že by se na ni člověk nedodělal. Zavoní sice také na Chodsku někdy káva i ve všední den ráno z některé domácnosti, to však jen z domácnosti, »kde se mají dobře«, kde už se vzdávají starodávného štola, a zvláště kde načichli už ve všem jiném novým duchem. Jinak zahrčí-li kde mezi dnem mlýnek, bývá to jisté znamení, že se někdo rozstonal nebo že se chystá někomu trochu kávy na cbvatky. Šel jsem po záspi dřevorubecké chaloupky u škatulkářů. Okno měli otevřené a matka seděla u okna a mlela. »Kdo pak stůně?« ptám se s jistotou. »Kadlík!« odpovídala dřevorubkyně stručně, jako by se rozumělo samo sebou. Někteří hospodáři tvrdošíjně bojují proti kávě dosud, avšak je jich méně a méně. Sami jí nejedí, ženám ji dovolují s nevolí a pro děli s vádou. Jiní vzdorují jen na oko; posmívají se ženám, které rády zpívají, při mlení kávy že si notují veselou, ale při míchání zápražky ra polévku bramborovou že mají vždycky smutnou notu. A ženské se posmíválkům brání, že oni také nezahodí.

Zvláštní moc prostonárodní konservativnosti jeví se proti kávě v tom, že o slavnostech rodinných starého ctihodného řádu, o nichž se dědívají i určitá jídla, káva se nedostala do popředí dosud, leda o hodech chudých a vůbec méně výpravných. Tak na př. na svatbách dosud vévodí jelita a kaše, o panketech polévka z piva atd. Káva se připustí jen »pro vytřenou«, pro chuť a starého řádu rušiti nesmí, leda u zpan-štělých. Nepřátelé kávy docela už za řeči o ní přezdívají kávě brynd, cind, ficind a nevím ještě jakých. Starší z nich říkávají: »Brynda je brynda; pro tělo slabost, pro kabzu z kabzy ven!« Ba jsou mezi lidem staří filosofové, kteří mívají na kávu těžkou obžalobu. Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (kdy jim ještě »kosti nestvrdly«), od té doby prý lid slábne a chábne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění. Ale miláčkové kávy a ctitelé a zvláště ctitelky holdujíce sladkému nápoji blaženým užíváním už i na Chodsku nahrazují kávě všecku hanu z oněch žalob a přezdívek překrásným příjmím »svornost«.