str. 392
odváděl pan Fiala k vojsku do Prahy. Za pomocníka do sány trnité mohl si p. Fiala vyžádati vojáka, jenž bral gáži jako ve službě. Jeden čas měl tam příbuzného, jejž mu k tomu cíli z vojny pustili. V čelakovské sa-nytrnici pracovalo se až asi do roku 1854. Pak přívozem cizího ledku klesla cena jeho, že výroba zde popsaná se nevyplácela. Touž dobou přestal pracovati též sanytrník Frajmon v blízké Jiřině. Jan Tykač.
Listy S nebe seslané.
(Phst. V. F.) Literaturu naleznete: Albrecht Dieterich, Himmelsbriefe, Blätter für hess. Volkskunde 1901, 1 , slr. 19—27; Walther Köhler, Zu den Himmels- und Höllenbriefen, ibid., str. 143—9; F. Macler, Correspondance épistolaire avec le ciel, Revue des traditions populaires, red. P. Sébillot. XX., Paris, 1905, str. 65-82 O českých »listech« rád bych napsal zvláštní studii. Material již sebraný ochotně půjčím (nejlépe v bibliothece Musea král. Českého, od 8—1 hod.)
Č. Zíbrt.
Sanytrníci.
Články v Čes. Lidu XIV. v č. 6. a 7. přiměly mne, abych se poptal o sanytrnících u dědečka. Ten se na ně sice pamatuje, ale dosti neurčitě ; doporučil mi v té věci pana Ant. Fialu, hostinského ve Třebestovicích u Sadské. I vydal jsem se na cestu z Poříčan do blízkých Třebestovic. Pan Fiala vypravoval mi o svém otci, který byl sanytrníkem ve Třebestovicích; na vše se dobře pamatuje — byloť mu tehdy 16 let (nyní 69). Sanytrníci byli lidé státem povolaní k tomu, by v určitém obvodu vyráběli sanytr k dělání střelného prachu. Měli proto nesmírná, rozsáhlá práva ; prosadili vše. Mohli nositi >vojanský mundúr«, kord i šporny. Ku pomoci měli vždy několik vojáků, kteří za to byli osvobozeni od narukování. Byli oprávněni bráti si hlínu ze všech starých zdí ovčínů, kravínů a j. Tuto hlínu sanytrovou nesměl žádný majetník toho stavení pro sebe zužitkovati, nechtěl-li propadnouti trestu. Dozvěděl-li se o tom sanytrnik, nespomohla hospodáři žádná výmluva, a nechtěl-li míti oplétání se soudy, musel chtě nechtě tu hlínu zpátky přivézti a ještě pokutu zaplatiti. Za to zase sanylrníci nesměli prodávati sanytr jiným lidem, »pod rukou«, leda takovým, kteří mlčeli jako hrob. (Lidé jím sanytrovali maso.) Sanytr vyráběli takto : Bylo asi 8 kádí stejně velikých, v každé na kříž 2 dřeva, na ně pak položena »deka« ze slámy (rohožka). Na to pak nasypali sanytrovou hlínu, kterou polívali čistou vodou, aby se sanytr vyluhoval. Sanytrová voda tekla z kádí trubičkami ve dně do společného žlábku. kterýmž stékala do deváté kádě v zemi. Odtud se vybírala, popelem procedila a pročistila. Pročištěná voda sanytrová dána do kotle, pod nímž se tak dlouho topilo, až se usadil »sa-nejsír«. Odtud stekla voda dolů do dvou menších kotlíků, v nichž se sanytr také usadil. Voda, která stála nad usazeným sanytrem, se pak slila a lžicí sebrala se vrchní méně čistá vrstva sanytru na dně. Čistý sanytr dávali do pytlů, které vozili na hlavní sklad do Prahy (na Malou Stranu). Sanytrníci měli veliká práva až do r. 1853, kdy prý se začalo s výrobou sanytru z mořské vody. Pradědečkův bratr Skoch býval také sanytrníkem v Neratovicích (mezi Mělníkem a Všetaty). Oldra J. Novotný.
|
