nicha nebo nevěsty nebo obou zároveň v domě nebo na blízku bydlící, dále macechy a pod. poměry. Ze i žárlivost, nevěra mnohokráte kalí a zkalí dobrý poměr, je známo. Neposlední úlohu mívají přátelé (pokrevní) a známí (sousedi a pod.), hlavně pak služebnictvo, dělnictvo, kde je, nebo spolunájemníci ald.

Po všem tom možná již napřed uhodnouti, jaký je poměr rodičů a dětí v udaném prostředí. Je mnoho lásky a příchylnosti vzájemné mezi nimi, dokud děti nedorostou, nejvíce pak ve středních vrstvách. Mnohem méně tomu je ve vrstvách nižších a vyšších. V oněch převládá více hrubost, násilí, v těchto chladnost, odcizenost. Ve všech mění se poměr ten, jakmile děti dorůstají. Tu již je patrná sobeckost, každý myslí na sebe a pracuje pro sebe, očerňuje druhé u rodičů a pod. Ovšem že, jestli něco mají, jinak je strká juden druhému. Chvilku ještě je rád vidí, ale dlouho ne. Že opačně i rodiče často velice prohřešují se proti dětem, trýzní je, přetěžují prací, vyssávají, ba i opouštějí, k zločinům nutí atd., to nesmí se nijak zamlčeti. To je příčinou, že mnohé dítě při vzpomínce na rodiče jenom zlost dostává, klne jim a podobně. A zase nejvíce tak činí děti, které rodiče připravili o majetek, prohýřili své jmění, aneb kteří jim zanechali špatnou pověst, hanebné jméno. Dobré jméno již dávno tolik mezi lidem neváží jako dříve, ale přece úplně posud význam neztratilo.

Ze všeho podaného si vysvětlíme, proč se množí v rodinách sváry, rozbroje, nadávky vzájemné, trýznění a bití dětí i rodičů, zmrzačení, ba i vraždy jedněch npbo druhých. Dost křiků, mrzutostí je i mezi těmi, kteří bývají jinak nábožnými. Že se s úsměškem od nenábožných na to ukazuje, je jisto. Nejhorším symptomem je, když muž a žena vzájemně před dětmi se perou, nectně si nadávají a neslušně se chovají. Nezřídka se vyskytuje, že rodiče větší děti lákají každý na svou stranu, mluví a navádějí je proti straně druhé, učí obelhávati, zatajovati a pod. Dělá-li žena, aby muž nevěděl, s dětmi »schoře«, jistě to není k dobrému, děti dělají pak, aby ani matka nevěděla, také schoře,

Co podáno, stačí na důkaz, že život rodinný není ani zdaleka takový, jak by v rodinách křesťanských býti měl. To třeba dobře uvážiti a s tím počítati, nemáme-li stavěti na špatném základě. Všechno krásné líčení a priori, bez znalosti skutečnosti, jak se často děje v knihách, je proto málo cenné. Nemohu zde ovšem dopodrobna rozváděti dle jednotlivých stavů, jak zvláště u každého život rodinný se jeví, pokud dobré a pokud zlé stránky převládají. To každý laskavý čtenář, bude-li chtíti, může dle podaného postupu sestaviti.

Základem všeho veřejného pořádku v jakémkoli oboru jest p o-slušnost. K zákonům státním jest u lidu poslušnost úplná, proto, »že to jinak nejde«. Mnohem menší jest poslušnost k církvi, protože tu není