již zevního nátlaku. V ostatních oborech, jak to právě jde. Vidí-li nějaký prospěch z něčeho, anebo je-h v dobré náladě, poslouchá rád, jinak ne, a těžko si dá poručili. Celkem řečeno, nejnižší vrstvy nejméně poslouchají. V tom nečiní výjimky ani ženské v bratrstvech, v třetích řádech a pod. Poslouchají, dokud se jim líbí a jak se jim líbí. Při sebe menším odporu, při sebe menším příkaze, který se jim nezdá, mračí se, naříkají, že chudý člověk aby ani nebyl na světě a pod. Opakuje se nám tu for-málnost pobožnosti takových lidí.

Čím výše někdo v zaměstnání, v úřadě atd. postupuje, tím více poslouchá, tím více také obyčejně roste u něho vědomí pospolitosti. Takového vědomí u lidu není. On žije více jedinečně, zájmů celkových málo dbá. Takovou starost ponechává jiným. O náboženství ať se starají kněží, jsou od toho, říkávají. Také o zájmy státní, národní málo dbají. Ochablost při volbách jest toho dokladem. Lidu jde o to, aby se měl dobře a měl co největší osobní volnost. Kdo ho přidržuje k pořádku, toho nemá rád. >Jak se chová dělnictvo (na Ostravsku) k náboženství? Nechuť k oficielnímu křesťanství je všeobecná i u těch, kdož do kostela chodí a má svůj původ v nenávisti ku kléru, který zde patří k vládnoucím třídám; pro materialistické názory má dělník přirozeně sympatie, tuše v nich cosi revolučního, co by jej mohlo vysvoboditi z jeho otroctví, a jsa nevzdělaný, nemůže dojít názoru vyššího, než je nejhrubší materialism . . . Dělník hledí na náboženství jako na ochránce monarchie a kapitalismu. Klerikální myšlenky, které se v poslední době hodné propagují, docházejí zatím nejvíce slechu u žen; časem snad proniknou i do širších vrstev dělnických. K národnostním sporům chová se dělník celkem netečně; národnost, toť u nás privilegium pánů. Sfcaví-li se dělník proti národnostní idei, jest to hlavně proto, že je (jako v náboženství) ideou třídy jemu nepřátelské, a zdálo by se mu nedůsledným, kdyby se v ní shodoval se svým nepřítelem. < (Hugo Vavrečka v Rozhledech XII. 289.) Z nedbalosti o pořádek se vysvětlí, proč celkem málo lidí věřících jest ochotno přispívati k udržování čistoty a ozdobnosti v kostele. Vybídnuti knězem třebas jednou dvakrát pomohou, ale ještě to považují za břemeno, a brzy to vše omluví. Nedostatek zájmu o celek jest také příčinou, že přijde-li na veřejné vyznání víry, zvláště před jinověrci, zřídka jen tak učiní, obyčejně mlčí, nebo ještě tupitelům přizvukují. Velice rádi oznamují knězi, že ten neb onen něco proti náboženství jednal nebo mluvil, ale vždy při tom si činí výjimku, aby to nemusili veřejně dosvědčovati, kněz aby si to vyjednal sám čili aby se sám pálil. A kdyby je za svědky udal, vykroutí se při soudě nějakým způsobem. Chtějí platit před knězem za hodné, zbožné katolíky, ale se sousedy si to nerozkmofřiti, zkrátka býti hodnými na všechny strany.

To jsou asi hlavní rysy povahy našeho lidu v ohledu náboženském a v oborech s náboženstvím souvislých. Přehlédneme-li je ještě jednou, seznáme snadno, že se dají uvésti na 4 hlavní body: 1. U lidu rozhoduje zevnějšek a jedinečnost názorů, konkrétní představy o jednotlivinách vyplňují jeho život, není tu hlubších úvah, přemítání. 2. I v dobrých