Vezdejšího. Ustavičném zápasem o živobytí přichází často do nemocí, které se i dědívají, a to jest další vydatnou příčinou mnohého jevu náboženského života venkovského lidu. Odtud často vzniká náklonnost k mysteriosnímu a jevům vůbec mimořádným, zázračným; někdy jako pravá epidemie šíří se mnohé duševní poblouzení. Význačným příkladem právě nyní — spiritismus.

K udaným příčinám čistě psychologickým druží se ß) příčiny historické, z osudů lidu českého. Tu pak jest celkem dvojí proud, nepříznivý a příznivý. Nepříznivě zajisté působilo na celý národ utiskování vyšších stavů, šlechty domácí a hlavně cizí. Zabrání statků, všeho jmění národního pro cizince jistě mělo na charakter lidu neblahý vliv. Odtud ona přetvářka, nedůvěra a pod. k vyšším vrstvám; lid v nich viděl své škůdce. Také vyhnání vynikajících sil duševních ze země nemělo dobrý vliv, co zůstalo, za mnoho nestálo anebo se pokrytecky tajilo se svým přesvědčením. V horách, kam ještě nejvíce se schovávali utečenci, zachovalo se poměrně více nábožnosti vnitřní ; ač ovšem povaha půdy také mnoho k tomu přispěla. Ovšem zase neblahý vliv tu jest smíšeným náboženstvím ; četné přestupy z materiálních ohledů škodí mravnosti lidu. Nedostatek dobrých duchovních sil katolických byl také neblahou příčinou. Farnosti po válce 301eté byly u nás ohromné, a proto lid málo přišel do kostela, přidržoval se raději vyhnaných potulných duchovních; kde byla řádná duchovní správa, bylo o mnoho lépe. Až podnes docela jasně možno rozeznávati tyto historické příčiny; kolem starých far jest vždy lid o mnoho nábožnější, než kolem bývalých vzdálených filiálek nebo na periferii jednotlivých farností, odkud málokdy kněze vídali. Tam byli marokáni a ostatní sekty hodně ještě patrně před 20, 30 lety a jsou následky toho patrné velikou lhostejností náboženskou hlavně nyní. Tato protieírkevní nálada dědí se, nyní nevědomě, utajeně, dále a nezmizí asi nikdy. Přes to vykonala církev velký kus práce právě v tom lidu, a to jest příznivý směr v příčinách historických. Církev vytvořila svým úsilím v lidu určitou náboženskou tradici a ta nyní drží v základě nábožnost lidu; nebýti té tradice, bylo by po katolicismu u nás. Tradici tu vytvořila církev stálým opakováním určitých slavností, tedy vlastně formálností, ale znalec povahy lidové nemůže proto jí to vyčítati; neboť jak jinak měla k sobě připoutati lid o vlastnostech výše vylíčených, o jeho smyslovém, konkrétním nazírání na jedinečné předměty a události, nežli právě zaváděním takových kasualních slavností a důsledným jich opakováním? Nečiní tak i ti, kdož chtějí na lid působiti národně a pod,? Nepořádají slavnost za slavností, jednu okázalejší než druhou ? Teprve když tímto způsobem lid dostane zájem a zálibu na věci, možno jej pomalu naváděti i k tomu, aby měl zřetel i ke stránce vnitřní. A jak často ta formálnost lidu jest užitečnější než nepochopená vnitřnost, jak jest spokojenější při ní; nač mu tedy chtíti k útrapám tělesným přidělávati útrapy duševní, nutiti ho k věcem násilně. To teprve časem a pomalu se dostaví, k tomu musí býti vychováván. A výchova celých mass jde hrozně pomalu.