formálnost s tradicí splynulá chrání mu ještě ten zbytek nábožnosti, který mu ponechal duch času : jimi chráněn, nepropadá nevěře, lhostejnosti, jimi chráněn nedává sluchu nepřátelům církve, nesedne jim na lep. Třeba však přiznati, že ten duch času nám přinesl mnoho i dobrého, máť každá věc rub i líc; častěji jsem na to v práci upozornil. Zvláště školou šíří se lepší mrav, a také i lepší znalost víry, a bude ještě lépe, až toho ducha času lépe dovedeme využitkovati. Chyby v nábožnosti možno odstraniti drobnou ustavičnou prací kněží, zaváděním vhodných pííležitých slavností, lepším vyučováním, kázáním, vedením zdánlivě nábožných spolků a hlavně zlepšením zpovídání. Ze vůdcové sami, kněží, církevní časopisy a noviny, co do upřímnosti a vzdělanosti potřebují pokročiti, rozumí se povahou věci samo sebou. Také poměr jednotlivých církví v době všeobecného boje proti všem církvím potřebuje veliké opatrnosti ; chlějíee škoditi protivníku, škodí často nejen jemu, ale i sobě.

Líbil se mi článek >Studium venkova« od neznámého autora (Naše Doba IV. 1117—1121). Ve svých úvahách o celkovém životě lidu našeho dochází podobných výsledků, jako já v této práci jsem přišel, přestávaje ovšem jenom na stránce náboženské. >V době, kdy všichni tak rádi a okázale se dovoláváme lidu, hlásajíce lidovost jakožto programm vše-národní, jistě nebude nevčasna otázka, zdali ten lid známe a jak jej studujeme?... Jak věci se dnes mají, musíme vyznat, že toho našeho venkovského lidu dávno nestudujeme, že toho našeho venkovského lidu dávno ještě neznáme. Staráme se již, pravda, o jeho výšivky na košilích a šátcích, studujeme lemování jeho šatu, sbíráme jeho různá říkadla a písně, popisujeme jeho svátky a zábavy atd., ale přes to všecko a právě proto pravím, že toho lidu přece neznáme. My si netroufáme našemu lidu podívat se do očí, netroufáme si mu do očí říci pravdu ; my nehledáme a nepoznáváme duše našeho lidu, stačí nám pořád ty jeho boty, kalhoty, sukně, košile, klobouk . . . Posud n!a lid venkovský díváme se rousseauovsky, romanticky a sentimentálně. Venkovský mužík je nám zvláštním velikánem ; ať dělá co dělá, ať myslí co myslí, všecko je nám výtečné, všecko je nám s kohoutím mlékem, jak říkají u nás na venkově. Náš venkovan je schránkou moudrosti, je vrozená prostota a ctnota, je učiněná zbožnost a láskyplnost; náš venkov je bodrý a tím má být řečeno všecko. Jestliže neznáme lidu venkovského, neznáme stejně lidu nevenkov-ského, lidu městského ; neznáme lidu dělnického, neznáme tříd měštan-ských, neznáme svého skutečného národa. Romantický rousseauism, jak z venkovana dělá boha, lak z člověka městského dělá ďábla; ormuzd a ahriman, v haleně a ve fraku. Město, zejména veleměsto jest učiněným Babylonem, Sodomou a Gomorrhou, v němž je zřídlo všeho zla a otravy, z města se šíří národní smrt. V městě jest bezbožecká věda a filosofie, v městě jest nemravnost a přepych, v městě jest život zkažený, protože vyumělkovaný ; v městě jest jedním slovem nepřirozenost, jen na venkově je všecko přirozené. Tento starší způsob nazírání ustupuje novější kritice a přesnému pozorování psychologickému a sociologickému.« Nyní se autor zmiňuje o pracích Zolových, Tolstojových a hlavně o studiu lidu němec-