plach, když pojednou se strany od zámku přicválali. Kde kdo na trhu, utíkal, nevěda, co se děje. Přitrhli jako vichr a také tak zase zmizeli. Když odjeli, povídali si prý městšlí gardisté, že je měli zadržet, že jsou to desertéři. A tomu pry «e lidé hlasitě smáli. — Otec zase nám vypravoval, jak loni o svatodušních svátcích (1848) přišel k němu do mlýnice pan íarář a řekl mu, aby šel na zahradu, že je slyšet střelba z děl. Šel s ním otec a na vyvýšeném místě lehli si, položili se uchem na zem a slyšeli chvílemi dunění kanónů. Později se dověděli, že Windischgraetz bombardoval Prahu. A co se takto povídalo a vypravovalo, zaklepá někdo na dvéře světnice, do nichž se od prahu předsíní přicházelo. »Volno!« zvolal, otec a do světnice vstoupil rychtář František Suchan, za ním konšel Frant. Pekárek a za oběma voják v bílém kabátci s modrými vý-ložky v plné zbroji.

Rychtář a konšel pozdravili »dobrým večerem«. Všichni tři ostali státi u dveří a my všichni divili jsme se podivné této návštěvě v tak pozdní době. Ale otec, jenž pilně sledoval bouřlivé tehdejší události politické a slyšel také, že »chytají« na vojnu, tušil

Krocan a krůta z Holičské továrny. Majetek^kmžete Jana z Lichtensteina.

hned příčinu této neobyčejné návštěvy. Jako by mimovloně šel kolem stárka a šťouchnul ho do boku, upozorniv jej takto na hrozící jemu nebezpečí. V tom přikročil rychtář Suchan, dobrý otcův přítel, jehož dětem naši rodiče kmotrovali, k otci. »Pane mlynáři,« pravil rychtář, >máte