jáci — stárku — utecte honem — budou tu co nevidět!« A už utíkala druhou stranou ze dvora, aby nepadla vojákům do rukou, kteří by ji byli zajisté divně za tuto službu odměnili. Sotva stárek výstražné volání zaslechl, vyskočil, jak byl, v nejjednodušším nočním obleku — v košili — a spěchal z hůry k vikýři, olevřenému, k němuž byl přistaven vysoký žebřík. Přiskočiv k vikýři, spatřil oba vojáky, ani již po žebříku zvolna vzhůru stoupají. Čas byl drahý, rada na krátko. Nerozmýšlel se dlouho a podnikl odvážný skok přes hlavy obou vojákův, a než se tito vzpamatovali, již byl u postranních, do zahrady a odtud do polí vedoucích dvířek. Výraziv jimi, utíkal po lávce, prese stoku, na kola mlýnská vedoucí, do zahrady. Než vojáci doběhli ke dvířkám, prchal již milý stárek daleko po zahradě k polím. »Stůj!« zvolali vojáci třikráte po sobě, ale marně. Zahoukly dvě ostré rány, ale nedošly cíle. Zatím doběhl pronásledovaný plotu, na druhé straně zahradu chránícího. Zde se mu přihodila nehoda, která, kdyby vojáci blízko byli bývali, mohla se mu státi osudnou. Přeskakuje totiž vysoký plot, uváznul košilí za kůl a měl co dělati, aby se z tohoto nešťastného objetí šťastně vymotal. Podařilo se mu to a zaskočil do hustého žita, mohutně vyrostlého na panských polích >Hradiště« hned za zahradou.

Vojáci nemohouce svoji obět nalézti, odešli opět s nepořízenou a obrátili se do vsi, odkud však všichni mladí mužové již utekli. Jednoho čeledína však v Ratajích přece chytli. Ale nebylo to vlastně v obci Ratajích, stalo se to, jak se vypravuje, jakousi zradou. Týž čeledín totiž oral za lesíkem, který se rozkládá nad pravým břehem Smutné mezi Lhotou Haškovcovou a Ratajemi a kterému se říká remíz. Vojáci, dověděvše se, že týž čeledín tam oře, připlížili se s druhé strany remízem a milého, nic netušícího čeledína chytli a od pluhu do Bechyně odvedli, potah i s pluhem na poli zanechavše. To byl jedinký, v Ratajích chycený — rekruta.

Unás se sejával německé len skrz vlákno — béval vysoké jak rýš, dyš se podařil a navrchu s jedno pálko — a domácí moravské skrz semeno — semínko na setí vozívali z hor (za Lipníkem a hranicemi); byl níské, ale měl moc pálek a semen jak slunečnica. Sel se na jaře zarovno s ječmefiama (= vesní), alebo při svatým Janě (= jánské). Dyš chtěl měť hospodář len isté, nasel ho v levkéch zemiách, buď v zemiá-čnisku lebo v konopnisku. To béval jak hora a čisté bez trávy. Zemiá-čnisko bylo překopaný, levký a konopnisko zas nepustilo trávy. Hnoívalo se obyčéně pod konopě, protože len méval rád až druhý hnojení. Pole se zoralo na podzim lebo na jaře zavláčilo a selo se. Po sefó se zas vláčilo — váleť se nesmělo, aby se neudělal škralóp. Aby byl len drobňóčké a samo vlákno, béval naseté hodně na husto. Trhal se, aš měl pálky žlutý