@NZ@Směs

Na Zelený čtvrtek jest v Jaroměři u sprostého lidu starodávný obyčej, mýti se ráno před slunce východem řičnou vodou po žilách na nohou i rukou, i celý obličej, nej-účinlivěji, když se postaví člověk k řece neb potoku tekoucímu. Na to natírají se týže žíly čerstvým medem, jakož i pod nosem. To prý pomáhá a člověka chrání, že nedostane toho roku žádných boláků na těle. Toho dne rolníci rádi zašívají semeno lněné. Z Jaroměře. Fr. Petery zápisky.

Soused Šťastník oral jednou na »Křižíkách« u Kojetína. Najednou mu po něčem hrkl pluh; ohlédl se a spatřil v brázdě 6 bílých provrtaných kamenů, které byly navlečeny na »štemflu«. Sebral je a odvezl domů. Nevěda, jaké to kameny jsou, otázal se polesného, který je označil za »hromové kameny«; zároveři se tázal, zdali je neměly ženské v ruce? »Kata neměly,< pravil Šťastník, >vždyť mám jen děvčata, jak jsem přijel, hned měla každá jeden kámen v ruce«. I řekl polesný: >Do dňa do roka kameny zěernajó.« Tak vyprávěla mi matka, nyní 871etá stařenka Kateřina Gardavská. O ostatních »hromových kamenech« nevím, jeden se zachoval v naší rodině. Je to krásný, štíhlý »mlat«-, který býval hledán od sousedů za prostředek, který u koní pomáhal proti «kolenu«. Nabíhající koleno se jím potíralo, aby »sešlo.« Mimo to muselo se na uhlí vložiti několik chloupků kůže »chramostélové« (hranostajové) a koleno nakouřit. Když jsem kůžičku posledně viděl, byla liž téměř úplně opelichaná; nejspíše se srsti často užívalo.