Co si povídají havíři.

Málo je povolání, která by poskytovala více podnětu k vytváření mythů a pověr, jako hornictví. Neklidné světlo, vrhající ostré stíny, neustálá práce podzemních vrstev a vod, ponurá temnota štol, v jichž tichu každý zvuk rozléhá se tak zvláštně, zákeřná nebezpečí, která na havíře číhají při jeho práci — vše to působí na fantasii zvláštní měrou, není tedy divu, že horníci byli snad ještě pověrčivější nežli ostatní lid a že si oživili ty tajemné hlubiny dolů zvláštními báječnými bytostmi, spjatými s prací havířskou. Ovšem nejsou to pověsti a pověry výlučně patřící českému havíři, hornictví přišlo k nám ze zemí západních a s ním i jeho mythy, ale zajímavé jsou vždy tím, že tvoří část prostonárodní víry našeho lidu, z něhož beztoho v krátku úplně zmizí. Půda k zachování těchto tradic byla v tom dřívějším havíři, rázu skorém cechovního, plném hrdosti stavovské. Dnešní havíř se rychle proletarisuje, a tím mizejí i ty staré zkazky hornické, které přecházely s otce na syna, už dnes zachovávají je jen starší havíři a v několika desítiletích vymizejí úplně z paměti horníků. Zda to zproletarisování je ku prospěchu či nic, není úkolem mé stati řešiti; já chci v ní jen pověděti něco o strážném duchu hor a jeho podřízených pracovnících, a pak o znameních hornických tak, jak jsem spoře uchované zprávy sebral od několika starých vysloužilých horníků příbramských; uvádím je bud obsahem nebo v doslovné citaci v hantýrce našich havířů.*)

Důl měl svého strážného ducha horního, který v něm vládl jako pán; nazýval se perkást (Berggeist). Podoba, v jaké se zjevoval, byla různá; obyčejně se ukazoval havířům jako prostředně velký člověk, s černým hustým plnovousem, až na prsa oblečen v kytli se žlutým límcem, na něm 3 hvězdy a v ruce nosil veliký kahan s náramným světlem;**) jindy zas přišel docela oblečen jako obyčejný havíř, jen tím kahanem s mocným světlem se lišil, a jindy zas přišel v podobě »horního pána« (úředníka), to