ptávala se ho. Muž nechtěl nejdřív povědět, ale když žena nedala stále pokoje, konečně jí to řekl. Večer jí to pověděl, ráno sfáral, ale ven už nepřišel — skála ho zasypala. (Sděl. p. F.)

Také ty, kteří v něj nevěřili, stihla pomsta perkástova. Jednou večer seděli před hospodou v Obecnici (vesnice blízko dolů březohorských) havíři, a mluvilo se o perkástovi a jeden z nich se mu posmíval. Najednou se zvedla z luk podél řeky (Litavky) bílá postava a natáhla se k nim; havíři ze strachu utekli dovnitř a zatarasili dvéře, a tu slyšeli, jak to klepe na dvéře a volá posměváčka; a druhý den sotva ten, který se smál perkástovi, začal pracovat, skála se zřítila a přikryla ho. (Sděl. p. V.; vyprávěl jsem totéž jinému havíři, zda snad o tom též neví; nevěděl, ale odpověděl: >Jo, perkástovi se nesmí nikdo smát.«)

Dobrým a přičinlivým havířům perkást často pomohl nebo poradil, nebo poslal někoho ze svých podřízených duchů služebných na pomoc. Perkást totiž vládl mnoha »permoníkům« neboli »mužíkům«. Kolik jich bylo, nikdo neví, ale mnoho asi jich vždy bývalo, protože pokaždé se ukázal nějaký jiný. (Sděl. p. B.) Byli menší postavy, pod nosem dlouhý knír, bradu holou, nosili kytli a chlupatou čepici, vysokou, černou se zeleným prýmem a stínidlem, a pak kahan se silným světlem. Úkolem jejich bylo vybírati pro perkásta z rudných žil zlato, stříbro tam nechávali; a často slýchali horníci při nočních šichtách (střídách.) jejich vrtání a bušení kladivem. Někdy posílal také perkást permoníky po dílech, buď aby havířům pomohli pracovat anebo jim dávali chléb nebo housky. Když neměli co dělat, šmejdili po důlu a leckdy viděli havíři hlavně ve »štrekách« (chodba v rudné žíle) kmitat se jejich kahany, any pojednou zmizely v pevné skále. Někdy přišli permoníci i k havířům a odtud tito znají, jak vypadají. Tak jednou v neděli přišel jeden k narážečům a ptal se jich, kolik pytlů dají nahoru; řekli mu a najednou zmizel jako pára. Starý horník E.*) míval ve zvyku, že zůstal přes neděli v jámě při díle a vyfáral až v pondělí. A jak tak jednou pracoval sám a sám, přišel k němu neznámý havíř a dal mu »klikáf« (Glück auf, německý pozdrav hornický), E. taky pozdravil, neznámý si okoukl dílo a pojednou zmizel. Havíř B. vyprávěl, že k narážeoům přišel jednou v neděli do sklípka (místnost náraziště, odkud se ruda nakládá k výtahu z dolu), permoník zeptal se, kolik je hodin a když mu řekli, fáral hloub; ale odkud přišel, žádný nevěděl. (Sděl. p. B.)

Volat permoníky nebylo radno; rovněž se nesmějí zpívat v jámě světské písničky nebo hvízdat — to přivolává permoníky.

Taky se říkávalo, že kdo jde do díla ve čtvrtek (byl to v dřívějších dobách den, kdy nebyl havíř povinen jít do práce), uvidí permona.

Leckdy permoník i havíře zachránil. Tak jednou byli tři havíři zasypáni po celých 8 dní, a žádný o tom nevěděl. Když zasypaní už myslili, že musí zajít, přišel permonik a vyvedl je skalou ven. (Sděl. p. B. a p. F.)