Cýsař sám ty bludníky napomínal, aby oni od svého bludu odstoupili, vida ale je tvrdošyjné, jim řekl: aby oni až do dvacátýho čtvrtýho dne měsýce února nebo k některému v Cýsařských zemích trpěnému náboženství se prohlášyli, aneb že On je do Sedmýhradské Země zašle, při čemž nejvejš On také všechno to nepříjemné a tvrdé jim představil, do kterého oni sami s svou neoblomitedlnou tvrdošyjností budoucně se uvrhnou. Sedlácy vyslyšýee všechno to, domů spátky se navrátili, mezy tím jedno nejvysšý Nařízení sem přišlo, že ti tvrdošyjny bludnícy, pokudž až do dvacátýho čtvrtýho dne měsýce února k některému v Cysařskych zemích trpěnému náboženství se neprohlásejí, po vyjití té sobě uložené lhůty skutečně do Sedmýhradské Země posláni a od sebe rozděleni po jednom mezy hraničně Pluky, to jest Regementy rozdělení býti mají. To rozloučení jejích druchství neb tovaryšství také jejích bludů konec učiní.

V č. 31. v sobotu 2. srpna píše se: Z Temešváru (2. července): Nyní strany českých božníků, to jest Deistů a Izrahelilů neb Sžidovělců, kteří právě na den příjezdu Jeho Cýsařské Velebnosti, totiž dvacátýho čtvrtýho Máje sem dodaní byli, okolostojičnějšý správu uděliti mužem. Vysoce důstojný pan Albrecht Karličky, královských učíren, to jest škol v Temešvárském pokraji dohledač neb inspektor, který v české řeči dobře umělý jest, příležitost hledal, s těmi lidmi mluviti, poněvadž on na nejmíň aspoň několik jich na pravou cestu spátky přivedsti doufal. On také skutečně tak šťastný byl, že on již nasledujicýho dne našemu nejmilosti-vějšýmu Samo-Panovníkovi, to jest Monarchovi, jedno poznamenání od osmnácti osob, jenž zase ku katolické víře se prohlášyli, odevzdati mohl. Při té příležitosti nejvejš pravený Samo-Panovník sám nad tím dobrým následkem nějaké obdivení vyjevil, řka: Já sám v Pestu skrze několik hodin veskrz tu darebnou a nepodařilou prácy na sebe jsem vzal, ty tvrdošyny lidi spátky přivedsti, a horlivost biskupa Hradeckýho, který je před jejich odvezením z Čech v jejich bludu přesvědčiti vyhledával, rovně tak málo spůsobiti mohla. Aby ale v tom tím bezpečněji se pokračovati mohlo, musyl nadpravený dohledač na poručení Samo-Panovníka mínění a oumysl těch lidí ještě jednou skusyti, a jich v přítomnosti pana vrchního zástupníka, to jest oberleutenanta z Gladys od Antonín Esterházskýho hluku, to jest regementu, jich se tázati, zdaž oni dobrovolně a bez nut-cení k katolickému náboženství přistoupili, což když dosvěčili, musyl každý své jméno, jak ono v poznamenání stálo křížkem poznamenati. Načež pravené poznamenání Samo-Panovníkovi, to jest, monarchovi se odevzdalo. — Dvacátýho šeslýho na to, něco málo před odjezdem Jeho Cýsařská Velebnost slavně panujicý římský císař ještě jednou je před sebe povolati kázal, a je v české řeči jako otec své děti k stálosti napomínal, při čemž ti lide hojně slze vylévali, pak obdarovav je a posledně pravenýmu panu Karlickýmu k vyučování s nasledujicými slovy odevzdal: Vemou oni před sebe ten skutek k slávě Boží, a oni sobě mimo cti také jeden stupeň do nebe vystavějí. — Posledně oni po jednom tři ty hodiny trvajicym vyučování, sedmnáctýho dne posledně minul-ýho měsyce v při-