Světylka (Bludičky) v okolí Velešína.

O světýlkách lid velmi rád i často vypravuje. Kdo jsou světýlka, výstražným hlasem poví ti lid. Jsou to ti, kteří za živa sády čili mezníky přesazovali a po smrti za trest proměněni jsou ve světýlka, jež právě tam se ukazují, kde souseda o ku« půdy, louky nebo pole, nebo lesa, zkrátka o kus půdy nesvědomitě přesazením sády připraviti chtěl. Právě na tom místě mají svůj očistec. Světýlka prý volají: »Kam ho dám? Kam ho dám?« Neodpoví-li někdo světýlku: »Dej ho, kde 'si ho vzal«, trvá světýlku trest dále denně, jež do únavy sád kolem onoho zcizeného místa stále nosí.

Světýlka nazývají se též »mezníci«, protože nepravým sádem novou mez učinili, po níž jest jim za trest běhati a sád nositi.

Jiní praví, že světýlka jsou samovrazi, kteří nebývali v posvěcené půdě, na hřbitovech pochováni, ale v mokřadách, lesích a podobně, tak že po smrti neměli pokoje. Co jsou samovrazi na hřbitovech pochováváni, není prý světýlek. (Výheň u Velešína.)

Jak světýlka se tlačí na člověka, vypravuje ze své zkušenosti Kašpar Harazím. »Dyž som šel jednou do Černice a přišel za Mojnej (Mojné) ke kaplizce, přišlo ke mně tolik světýlek, že som ne-moch ani na právo ani na levo. Tak som šel ku předu a světýlka stále za mnou, až mě zavedly do bahna, odkud som se nemoch dostat. Světýlek bylo okolo mě čím dál tím víc, až všecky najednou zmizely.« {Velešín)

Světýlka mají radost, uškodí-li někomu. Dosáhnou-li toho, rázem mizí. Můj otec, Vít Kadlec, šel jednou z Mojného na rorát do Černice. >Dyž som přišel za Mojnej, přišly ke mně světýlka ; šly okolo mě a přede mnou, až mě zavedly do hliboký cesty, která byla za-

Titulní list Veleslavínova Hospodáře r. 1587.