str. 481
foukaná, protože bylo moc sněhu a do kerý já spadnou.« Tu se světýlka najednou ztratily. (Mojné u Černice.)
Hůře však to dopadlo s jedním opilcem, jehož světýlka jednou zavedla na skálu, ale potom, když pili nenechal, do potoka, kde utonul. Kdo jest obratný, může vysvoboditi člověka od světýlek. Jeden mladík chodil za holkou do Kr-nína u Kosova. Jednou přej volalo na něj světýlko: »Kam ho dám? Kam ho dám?« »Kde 'si ho vzal, tam ho dej !« odpověděl čeledín. V tom se prý hlas ztratil, ale světýlkem zavedený člověk byl »vyslobozený«, zpamatoval se. (Tře-bonín u Černie.)
Sousedka stařena vypravuje, jak jí v noci světýlka pronásledovala, ale jak si od nich modlitbou pomohla : >Dyž mi bjilo asi třináct let, tak som šla z Koruny (Zlaté) do Třebonína ; bjilo asi jedenáct hodin v noci. I viděla som světýlko jako hořící svíčku; dál šlo to pořád a dělalo se to pořád věcí. Dyž to šlo aši štvrt hodiny, tak se to udělalo jako půl žencký a zase jako kupko (klubko) a zase jich bylo hromadu. Já som se pořád modlila tak, že mi to žádnou hrůzu nedělalo. Dyž som přišla ke vsi, potkala som muskýho, kerý šel do Černice. Tak se mě světýlka zbavily a šly zase s tím muským. Tomu to dalo takovou hrůzu, že přiběch domů celej ustrašenej.« (Třebonín u Zlaté Koruny.)
Jeden forman jel v noci od Velešína do Netřebického kopce (před vesnici »Netřebice« u Velešína). Najednou měl na voze tolik bludiček, že nemohl s místa. Aby se jich zbavil, začal se modliti. Ale čím více se modlil, tím více jich na voze bylo. Začal tedy klíti, a — bludičky zmizely. Snadno vyjel po té do kopce. (Netřebice.)
Jak světýlka pozoroval a o nich přesvědčiti se chtěl, co jsou, vypravuje Jan Veselý z Velešína: Bylo to v měsíci únoru r. 1882 po desáté hodině večer, když jsem šel od »Zátku« (hostinec) domů. Když přijdu do domu, vidím dvéře do dvora otevřené; šel jsem zavřít. Přijdu jen mezi dvéře a vidím přes Koubů sad mihati se dvě nevelká světla. Když jsem tak hodnou chvíli stál a světla pozoroval, najednou se světla ztratila, jako by se byla do země propadla. Myslím si: »Co je lo asi za člověka, který tady nejčkon v noci se světlem chodí?« Šel jsem kolníkem ven ke studni se podívat, kam se to podělo; neviděl jsem však nic. Nedalo mi to pokoje; myslím sobě: »Počkáš chvíli, třeba se tu někdo skoval, když tě slyšel po domě jít.« Netrvá to dlouho a přede mnou asi na padesát kroků, to jest na >Vízdalovým kruntě«, kde se vzala tu se vzala zas taková dvě světla, jenom s tím rozdílem, že byla mnohem
