delší prvních a pak neposkakovala s místa na místo, ale pokojně na jednom místě stála. Mohla býti podle mého náhledu — od sebe vzdálena tak patnáct až osmnáct kroků.

Nebyl jsem sice žádným strašpytlem, ale přece mě to jaksi znepokojovalo. A proč? Protože nebyla žádná velká tma, a já při svém dobrém vědomí, že mám oči dobré a tudíž že mě múj zrak neklame, nemohl jsem se přesvědčiti, drží-li někdo ta světla, poněvadž nepohnutě stála, nebo co je to ?! Slyšel jsem již kdysi, hned jak jsem byl do školy chodil, o světýlkách, ale co a jak by to vlastně mohlo býti, jsem nevěděl. Bylo to po prvé v mém životě, co jsem ten večer spatřil. Co na to tak dobré Čtvrt hodiny hledím, zmocní se mě náhle jakási chtivost, abych mohl k těm světlům blíže přijíti a se na vlastní oči přesvědčiti, co to může byli. Stoupám tudy pomalu úzkou pěšinkou, která jde »napřed« (z počátku) velmi náhle s kopce do zadní cesty; oči mám pořade jenom v tu stranu obrácené, kde světla stála. Ale nyní, když přijdu k té osudné Vizdalově »příkopě«*), chvilku se zastavím, nevěda, mám-li se vrátiti anebo nahoru vylézti. Noc byla tichá a měsíček jenom tak někdy docela malinko a to jenom tak zpod mraků prohlédnul. Nebylo tedy možná ani na padesát kroků něco rozeznati. I myslím sobě : Nejsi tak daleko — jest jedno, vrátíš-li se anebo vylezeš nahoru — vylez tedy nahoru a budeš vědít, kdo to je. Lezu pomalu. Ale jaké bylo však moje překvapení, když jsem hlavu přes příkopu vyzvedl, a světla — byla ta tam ! po nich ani stopy! Povídám si: >Co tu bylo ,spekulace', co to asi je a teď nikde nic !« Stojím tak, nevěda ani sám jak dlouho ; hledím směrem k »Lazečku.«**) Najednou vidím, že se blíží zase světlo, ale jenom malinké a to směrem od >Lanbrovýho kruntu« přes všecky krunty po humnech až k »Zikmundovej« stodole, více už jsem neviděl. Šel jsem tedy domů. Když jsem přicházel ke kolníku, troubil ponocný právě dvanáct hodin; tak dlouho jsem tedy venku prodlel, ale žádné možné pravdy se nedopátral!

Druhý den přijdu ke svému nejlepšímu kamarádovi, Josefu Markovi, a povídám: »Pepíku, takovýho něco 'si zajisté jakživ neviděl, co 'sem viděl včera večer já, když 'sme spolu domů šli.« A vypravuji mu celou tu věc, jak již z předu bylo řečeno. A on mně na to povídá: >Dávej pozor zase večer, až to budeš zase vidět, zavolej mě a pudem potom za tím, až se přesvědčíme, co to je!« Nemohl jsem se skoro ani večera dočekat, jak jsem to měl pořade na paměti. Jak se smrklo, vybíhám každou chvíli ven; než žádaná světla se neukázala. Celý rozmrzelý jdu po desáté hodině naposledy ven. A hle ! světla jsou zde! Zase na tom místě, kde byla včera! Běžím honem k cestářom a pravím: »Pepíku, pod'honem — už sou tu !< Běžíme kolem »Řemenářů« a pozadu dolů a čím jsme více my více běželi, tím více se nám světla ztrácela, až jsme se octli na »Prokopovy« louce a to na bahně, které bylo otevřené a ne jako ostatní