luka, zamrzlé. Světla byla ta tam! — nikde nic! žádné znamení po nich ! — tma veliká a my jsme se brodili v bahně.

»Kam se jenom ta světla poděla!« ptáme se jeden druhého. >Tady se nám přece ztratila — až sem utíkala — a dál nie !< — — »Jenom až budeme zase na kruntě« — pravím — »tam je zmrzlo — tam chvíli počkáme.« Stojíme dobrou hodinu na Vizdalově kruntě nedaleko pazderny, ale marně; světýlek jsme už neviděli. Jdeme zase domů. Když jsme však přišli naproti »Jandovej« stodole, vidíme zase od »Lanbrovýho< pole nahoru a zrovna naproti nám přicházeti dvě světla. Ale v jakém spěchu! Vypadalo to tak, jako když člověk vezme do každé ruky jednu lucernu a běží náramně dlouhým skokem a při každém skoku na levou nohu přikulhává. Stojíme nepohnutě a čekáme, až se k nám přiblíží. Kamarádovi počalo býti při tom jaksi úzko a povídá: »Já už k tomu nepudu. —• pod" pudem radši pryč!« To neuděláme,« (odpovím jemu) »jen se neboj I« — počkáme až to sem přídě — budeme vidět, jak to vypadá. Ale nepřesvědčili jsme se nic. Světla přiběhla asi na osmdesát kroků a pak zmizela ; už jsme neviděli nic.

Druhého dne na to požádaly nás holky z »věže« Anežka a Kateřina, abychom jim pověděli, ukážou-li se ještě jednou, že by je taky rádi viděly. Ještě týž den po desáté hodině večer jsem doma seděl, když matka moje přijde z venku a povídá: »Ty světla sou tu zase.« Jdu hned ven a vidím jich mnohem více poskakovat asi na krok jedno od druhého tak asi v polovici »Vízdalovýho« pole. Nemeškám a zavolám jmenované holky, k nimž se přidala ještě Lukášova Rozára. Přišli jsme k »Vizdalovej« stodole a všichni jsme viděli, jak světýlka vesele poskakovala, až se zase dole na lukách ztratila. Světýlka bylo pak ještě celý únor skoro denně po deváté hodině viděti, tak že to již nic nového nebylo. (Velešín.)

Byl jednou jeden kupec. Když mu docházelo v krámě zboží, vydal se na cestu za moře do cizí země, aby tam nové nakoupil. Když tam vše si obstaral a zboží sehnal, tak jel opět zpátky po tom moři domů. Ale moře se hrozně vzbouřilo, šíf přišel k ztroskotání a potopení, kupec se při tom chytil jednoho trámu a na tom asi dva dny se držel nad vodou beze všeho jídla, takže velice seslábl. Pak jel nějaký koráb do cizí země. Lodníci onoho muže na tramě se držícího spatřili a pak ihned richtovali koráb k němu. Kupec dostal se šťastně na loď a s tou ujížděl opět do cizí země. Když tam přijeli, přijat byl za mládence do obchodu toho kupce, jemuž onen koráb náležel. Tam byl asi dvacet roků, věrně mu sloužil, pán ho měl velice rád a mnoho mu přál. Když došlo 20 roků, onen mládenec prosil svého pána, aby ho propustil, že by se rád podíval