otázal se ho muž, zda vzal by si dceru jeho nejmladší, a líčil mu krásu dokonalost i rozum její. I oženil ho s ní. Ale když mii byla postoupena, Šápúr stranil se jí a neblížil se jí. Když pak naplnil se jí od provdání jejího měsíc, přišla matka její jednoho dne k dceři své a tázala se jí, jak se jí vede s manželem jejím. Ona dala jí zprávu, že vede se jí co nejlépe, a že je s ním spokojena. A Šápúr, uviděv trpělivost ženinu s sebou, zalíbil si ji, a byla jím milována a porodila mu syna. Když prošla Šápúrovi čtyři léta, přihodilo se jednoho dne, že byla ve vesnici svatba. Nezbylo jediného z obyvatel vesnice doma kromě něho, ani z mužů ani z žen. Byla také žena Šápúrova mezi svatebčany, a Šápúr dlel na poli, a nebylo mu toho dne přineseno žádné jídlo pro zaneprázdněnost jejich. Tu pak při svatbě vzpomněla si odpoledne žena Šápúrova na manžela svého, že nepřinesla mu žádného jídla, i pospíšila domů a hledala, co by mu přinesla, avšak nenašla ničeho kromě placky jahelní. I přinesla mu ji, ale Šápúr zavodňoval, a byla mezi nima strouha, tak že nemohla se žena k němu dostati, Tedy podal jí lopatu, kterou pracoval, a položila mu na ni placku, a když položiv Šápúr lopatu mezi ruce své, rozlomil placku a shledal ji silné žlutou a shledal ji na železe, vzpomněl si, co byli mu řekli hvězdopravci. I pravil: "Naplnila se vláda moje, a minula bída moje.« A když odešla od něho žena, vstal a omyl se ve strouze a šel do příbytku svého a vyzval pána, aby vydal mu ranec. I byl mu vydán, a Šápúr vyňal z něho korunu a košili a oděl se v roucha královská. Spatřiv jej otec dívčin, vrhl se před ním v prach a klaněl se a pozdravil jej pozdravem králův. Tu Šapúr vyndal hůl a odevzdal ji otci dívčině řka : >Pověs ji na bránu vesnice a vylez na zeď a dívej se, zdali co uvidíš. < Učinil, co mu rozkázal. Potom vrátiv se: »Ó, králi!* vece, »spatřil jsem přicházející komonstvo." A sotva to dořekl, již blížilo se komonstvo rozptýleně, hledajíc krále, a tu jeden jezdec, spatřiv hůl, sestoupil se soumara svého a vrhl se na zem, až ostatní se shromáždili.*) (Kitáb al-buldán, ed. M. J. de Goeje. Lugduni Bat. 1885, 8°. Str. 247-9.)