Na Valašsku Belů.

Jinde na zlatých vážkách by odvažovali i nepalme trosky památek svých předků, co my odhazujeme a ani pozornosti tomu pramalé nevěnujeme. Díky konservatismu našeho lidu, že sám ctí staré památky, že je uchovává věkům budoucím — jinak nezbyio by nám z naší minulosti ničeho. Našim samotám a chudým vesničkám musíme děkovati, že se nám tolik vzácného materiálu národopisného po dnešní dny zachovalo. Naše věda a badatelská činnost nemá o zachování památek pražádné zásluhy, leč tu, že to, co lid po staletí zachovával, přišlo dnes sběratelskému hyenismu na pospas. Dnes jsou všecky národopisně známé obce vydrancovány a oloupeny o nejposlednější zbytky minulosti. Materiál tento bez. přesného udání provenience uložen jest buď ve sbírkách veřejných nebo soukromých a jest po stránce národopisné dosud mrtvým kapitálem, protože se k němu nikdo nehlásí, neznaje jeho určitého původu. Vlastní nevšímavostí dopustili jsme se těžkého provinění, propustili jsme velikou část uměleckého dědictví po předcích. Proto dnes tím usilovněji musíme dbáti o to, abychom všecko, co ještě někde se chová, zachránili a po zásluze ocenili.

Mohu říci, že ani tomu směru badatelskému nevěnuje se náležilá pozornost aspoň z povolaných kruhů. Poznal jsem to, když jsem procházel zapadlé vesnice, kde ještě zachovala se rázovitost kroje, ale lépe jsem to poznal u různých hausírníků, kteří s bohatým lupem přicházeli a vždy nové, skvostné věci přinášeli. Myslil jsem, že všecko znám, o všem vím. Mýlil jsem se však velmi. Přesvědčím Vás o tom na následujícím příkladu. Prohraboval jsem se před lety v jednom ranci národopisného žida. Mezi jinými věcmi našel jsem tam úzké, v pravý úhel zahnuió pruhy, hedvábem vyšívané, tak zv. »holbeinovou« technikou a přímočarným ornamentem. Karakter vyšívání podobal se moravskému z horňáků (z Velké, Javorníka a Vrbky), avšak dle formy kusu nemohl jsem si představiti, k čemu se těch výšivek při kroji používalo. Slováckého původu byly, to bylo nepopíratelno. Ale odkud? Žid nepověděl pravdy. Bál se, abych tam nejel sám a všecko nevysbíral. Když nechtěl s pravdou ven, musil jsem ji hledali. A to hledání trvalo několik let. Nejprve jsem prohledal musea. Nikde neměli nic podobného ; komu jsem to ukázal, každý nad tím kroutil hlavou. Posílal jsem to na ukázku různým sběratelům, obchodníkům, potulným židům. Marně ¦— nikdo nevěděl, odkud to je. Ani blízké ani daleké stopy nebylo. A národopisný žid mne tím stále zásoboval. Byly to jediné věci v mé sbírce, o kterých jsem nic nevěděl. Ale naděje jsem neztrácel.

Loňského roku pokračoval jsem o velikonoci ve svých národopisných toulkách po Slovensku. Byl překrásný čas, který vábil ven do přírody. Sestoupil jsem v Pováží v Hlavě, kde jsem po krátké informaci poznal,